Přiznám se – přiznávám to často a možná docela s hrdostí a pýchou – některé mé knihy mne dostaly do zvláštních situací. Jela jsem nedávno takhle šalinou (Ne, nepřinutíte mne napsat to slovo, co začíná „tram“ a končí „vaj“.) a vedle mě seděl kluk. Nic zajímavého, to se stává každý den. Přijde někdo cizí, sedne si, o pár zastávek dál se zvedne a vystoupí. Normální koloběh nudného pracovního týdne. Tenhle kluk však seděl, chvilku koukal a pak mi začal nahlížet přes rameno. Četla jsem, tuším, nějakou detektivku. Ale ani za nic na světě jsem se nemohla soustředit na podřezávání nevinné oběti, protože jsem cítila pohled, který byl na mně evidentně přilepený. Neříkám, že to nedělám taky. Dělám. A ráda. Nastoupím, rozhlédnu se. Nejdříve se podívám, kdo něco čte, vyberu si člověka se zajímavou knihou a pak mu těch několik málo společných zastávek čtu přes rameno. Když se mi zalíbí úryvek, většinou si někam napíšu autora nebo název a následně si skočím do knihovny. Takto jsem také získala několik výborných románů na seznam své oblíbené četby. Ale zpět k tomu chlapci.

Nevysoký, nemalý, černovlasý chlapec, který by mohl dostat tisíc a jeden přívlastek – stejně jako každý jiný na světě. Někde se někomu narodil, někde vyrůstal, někde žil, chodil do školy, měl nějakou rodinu, přátele a kamarády. Nemohl tušit, že se jednoho dne setká v šalině s podivně nevýraznou, ale přece jen normálu se vymykající dívkou. Nemohl přece vědět, že bude číst detektivku od Waltariho a nemohl předvídat, že ho obsah té útlounké knížečky zaujme natolik, aby si dovolil ji oslovit. Ale udělal to.

,,Slečno? Já vím, že to bude znít zvláštně, ale myslíte, že byste mi mohla říct, co to čtete? Vypadá to zajímavě. Není to náhodou od Waltariho?“ Pravda, není příliš obvyklé oslovovat cizí dívky jen tak na potkání, ale já jsem tak nějak podvědomě tušila, že se zeptá. Ochotně jsem mu sdělila název knihy a přidala jsem pár dalších titulů, které na tuto knihu navazují. Ukázalo se, že mám tu čest mluvit s velkým fandou detektivních příběhů. Znal zápletky i rozuzlení nejrůznějších románů, dokázal vyjmenovat desítky detektivů a přidával i jména jejich pomocníků. Zvláštní človíček.

Toto neobvyklé, ale velice příjemné náhodné seznámení mne přivedlo k novému plánu. Rozšířím svůj seznam oblíbeného čtiva. Sepíšu knihy, které za něco stojí, napíšu i o těch, které jsou k ničemu a nemá cenu je vůbec uchovávat v knihovně. Jste-li lidé s podobným vkusem jako já, budete souhlasit. Klidně se se mnou i pohádejte, napište mi o knihách, které se líbí třeba právě Vám. Já budu ráda. Rozšíří se tak tajná knihovnička ,,Veřejných čtenářů“. A vůbec. Budu s sebou nosit tužku a pár papírků, abych se mohla jen tak na ulici zastavit a napsat název knihy komukoliv, kdo si o něj řekne. Čtu kudy chodím. A proto až uvidíte nevýraznou, ale přece jen normálu se vymykající dívku s knihou v ruce, nebojte se zastavit ji a zeptat se. Ráda poznám dalšího člena klubu ,,Veřejných čtenářů“. Měli bychom se začít seznamovat.

Ahoj, já jsem Atinka a jsem členkou klubu ,,Veřejných čtenářů“. Mojí nejoblíbenější knihou je Saturnin od Zdeňka Jirotky.