„To se mi včera zdál tak zajímavej sen…“
„Tak ho napiš! Byla by to skvělá povídka!“
„Když… Já neumím psát.“

Slýchám to až příliš často. Všichni si myslí, že cokoli, co promítnou na papír, je špatné. Není to pravda. Každý umí psát. Způsob psaní je však jen odrazem toho, co si myslíme. Na papír vkládáme myšlenku a cit, ruku vede mozek a inspirace. Na světě není nikdo, kdo by někdy nechtěl zaznamenat své myšlenky, napsat něco. Proč si nesednou a neudělají to? Prostě proto. Nemají čas. Myslí si, že je to zbytečné. Nebo hůř, myslí si, že neumí psát. A to je naprostý nesmysl. Myslím si, že by psát měl občas každý. Mnoho myšlenek a nápadů pak zmizí a hlava není tak těžká. Obecně prospěšná činnost proti migrénám a stresu. Netvrdím, že by člověk měl hned všechny své práce vystavovat na odiv veřejnosti. Ať si je nechá pro sebe, když myslí, že nejsou dost dobrá. Ale pamatujme, že ta nejlepší díla většinou vznikají náhodou.

„Víš, já když něco napíšu, tak bych se za to i styděl. Já na ten pravopis moc nejsem…“

Hloupost. Nepsat jen proto, že občas uteče nějaké písmenko? To se stane i těm těm nejlepším profesorům jazyka českého. Možná ne tak často, ale stává se to. Psaním se člověk zdokonaluje v oblasti gramatiky i slohu. Což není špatné jako trénink. Také zlepšuje své vyjadřovací dovednosti. Zkrátka – psaním k vybroušenému jazyku! Čistý a bezchybný pravopis je navíc diskriminací dyslektiků a dysgrafiků. Gdyš třeba ja napýšu něco takovýho, vipadá to syce (lydovje řeceno) jako od prasete, ale mislím, že mi všihni rozumýte. Demonztratyvně dopýšu zbitek článku po dyslekticku. Pokud uš vás bolý oči, dál nečtěte. I některý opravdu slaní spysovatelé bili dyslektikové. Třeba John Irwing. A dnes je oblýbený a znají ho témněř všihni kňihomolové. Týmto chci aplovat na vás, milý dyslektikové. Pyšte. Mi, pysálkové, jsme rádi, že se naše kruhi rosšířili.

Nikty jsem netužila, že psaní z pravopysnýmy chibamy bude tak složité. Dyslektikové majý hodnje těšký život. Já bich to dokonce přyrovnala k umnění. Fuj, je to ale složité umění! Moje vůle povolila. Už to nezvládnu. Udělat pravopisnou chybu v zažitém slově je téměř nemožné. Ale, jak sami vidíte, i chyby jsou čitelné. Záleží na myšlence. I když, musím uznat, že některá slova jsou velice problematická. Nejen po stránce pravopisné, ale dělají neplechu zvláště při neopatrném mlácení do klávesnice. Třeba slova jako například: otec, ocet, organismus, prst nebo vyhodit – a samozřejmě další. Překlepy mohou býti značně matoucí.

Dnes jsem asi řekla vše, co jsem chtěla, upozornila jsem, na co jsem mohla a teď půjdu napsat něco seriózního. A vy se mějte. Dávejte si pozor na přelkepy, pyšte spysovně, dodržujte slohové postupy a nezlobte.