V nádražní hale. Na schodech činžovního domu. V baru. Na svatbě třetí vnučky nevlastní babičky. U popelnic. V parku. V knihovně, mezi knihami Alexandra Dumase a Betty MacDonaldové. Na parkovišti. V kavárně.

Lístečky a vzkazy, šeptání, pohledy, tajná psaníčka, rozpačitá pozvání. První schůzky už bývají takové. Nejkrásnější na nich je, že mohou být kdekoli a stále mají svou krásnou a nezapomenutelnou lehce nervózní atmosféru. Na první rande se člověk nejvíce těší a nejvíce se ho bojí. Připadá si jako králík chycený v pasti, který se ovšem raduje ze sladké mrkvičky, kterou pro něj pytlák důmyslně nastražil. Ale proč to všechno povídám? Myslíte, že skutečně každé dostaveníčko je takové? A co vlastně to první? A myslím tím úplně první!

Kdy to začalo? V pravěku říkáte? Přišel snad muž za ženou a řekl: „Slečno, vy se mi tak líbíte! Smím vás pozvat na kořínky a opičí mozečky?“ Pochybuji. Maximálně ji mohl vzít klackem přes hlavu a pak ji odtáhnout do jeskyně. Třeba právě v těchto dobách vznikla ona pověstná ženská náchylnost k migrénám. Příklad pro současnou morálku bychom si měli vzít ve středověku. Rytíři pro své ženy umírali v soubojích, skládali písně a recitovali básně pod okny. Kdyby se víc myli, zapsali by se do ženských srdcí i dnes. Ale od středověku se leccos změnilo. Nejen, že se takové randíčko stalo moderní záležitostí pro všechny páťáky, kteří si pak připadají starší. I samotné pozvání ztratilo kouzlo. Dnes jen těžko uslyšíte verše složené z lásky, protože pro milence je jednodušší poslat své milé esemesku.

Vážení, tohle chci napsat pro vás všechny. Zkuste vynechat fráze. „Dáš mi telefonní číslo? Můžeme zajít na kafe.“ Vraťte se do středověku. Ženy se nezměnily. Pořád mají rády básničky, květiny a tajnůstkaření. Možná, když ji nevezmete klackem po hlavě, nebude ji tak často bolet hlava. A skládejte už dnes – nikdy nevíte, kde na vás první schůzka čeká. Já už také musím jít. Najdete mne v oddělení beletrie, někde mezi Třemi mušketýry a třetím vydáním Co život dal a vzal.