S příchodem jara vylézá ze země všechno to zelené svinstvo. Proč tak skepticky? Jó, vy se možná radujete, milí čtenáři, ale já dostávám motyku do rukou. A mé ruce, zvyklé tak možná na šustění papíru, vedou si s touto věcí značně neobratně. Pravidelně, tedy každým rokem, ohrožuji zdraví své i všech okolo vehementním máváním motyky – či jiného náčiní. Ku podivu ještě nikdo nepřišel k nějakému vážnějšímu úrazu, avšak těch drobných, po kterých následují peprná slova na mou adresu, bylo mnoho.

Od chvíle, kdy si beru motyku, myslím jen na jednu věc. „Už aby to bylo hotový.“ Ale jak říká maminka: „Spěchej pomalu.“ Nebo taky často podotýká: „Práce kvapná, houby platná.“ Obé je více než pravdivé, zvláště při zahradničení. Kopnete-li příliš razantně a s příliš velkou vervou, pravděpodobnost, že trefíte vlastní nohu, je tím větší, čím větší je vaše úsilí. A mohu-li říci, bolí to jako čert. I když nevím, jak takový čert bolí – nikdy mi to nebylo osvětleno. Existuje také naprosto nepochopitelné riziko, že při rozmachu trefíte někoho do kolena – což je obzvláště bolestivé. Kdybych to chtěla srovnati s trefou do vlastní nohy, takové koleno bolí jako dva čerti, přestože není vlastní. Cizí koleno působí majiteli bolest, která vyvolává náruživou pomstychtivost v jeho majiteli. Ten, zahlcen touhou způsobiti vám bolest ještě větší, uchyluje se k nekalostem v podobě kbelíků nastavených do cesty, úmyslně nevhodně odloženým zahradním náčiním nebo dokonce k „neúmyslným nehodám“. Zváště ty se sekerami působí nepěkná tržná zranění.

Moje nedůvěra ve veškerou flóru vyplývá také z toho, že ona nevyzpytatelná zeleň úzce souvisí s ještě nevyzpytatelnější faunou. Věřím, že taková kytička úmyslně člověku neublíží, není-li to třeba rulík zlomocný a není-li člověk botaniky neznalý. Jenže ty lezoucí, pohyblivé, hladové, zákeřné a krvežíznivé obludky (číhající za každým listem jakékoli rostliny, pochopitelně) mne děsí. „Je to jen brouček.“ Není žádné „jen“. Je to zvíře a má svou hlavu. Co když se mu zrovna já nebudu líbit a ono mě to kousne? Co když se mi objeví alergická reakce? Mám ráda zvířátka. Ale jen přiměřeně velká, mírumilovná, chlupatá a pouze v případě, nechtějí-li mne pozřít. Nikdy bych si však nemyslela, že největším nepřítelem v tomto ohledu mi bude mé vlastní zvíře. Ano, tušíte správně. Kocourek si chce vždycky nejvíc hrát, když se hrabu v hlíně. Číhá, podle ukryt pod keři hortenzií, vyběhne a zaryje mi drápky do předloktí. Taneček, který následuje, nelze popsat slovy, neb ani tanec svatovítský není zdaleka tak zběsilý.

Je-li mé snažení na sluncem vyprahlé půdě úspěšné a podaří-li se mi setřást kocoura z horní či dolní končetiny, vracím se zpět do svého relativně bezpečného pokoje unavená. Nevím, jestli spokojená, ale unavená jistě. Většinou stojím u střešního okna a koukám do zahrady. (Neboť je to v neuvěřitelně strmém kopci, mám krásný výhled na terasovité záhony.) Ani argumenty, jenž zaznívají z úst mých nadšených hyper-zahrádkářských rodičů – „Taková skvělá zelenina! Chutná mnohem líp než ta kupovaná! To je rozdíl!“ – mne nemohou přesvědčit. Přírodu mám ráda. Ale po vzoru pana Fulghuma, nechám ji volně bujet, ať si sama poradí. Možná by bylo vhodné jednou za čas posekat trávník, ale s rododendrony a rajčaty už se nikdy sázet z vlastní vůle nebudu.