„Ahoj.“ „Čau.“ Otočí se, odejdou. To je vše? Vždyť takové to nebývalo vždy. Z vyprávění babičky slýchám o polibcích na tvář a o tom, jak si muži na ulicích pozvedali klobouky na pozdrav a podávali si ruce. Není to tak dávno. A mně se to líbí.

„Ahoj.“ Jasně, ahoj. Chápu, že když se vídáme každý den, tak nějaké podávání ruky omrzí. Kdo by také stíhal potřást pravicí všem spolužákům, když ráno přichází pozdě? Netvrdím, že by se lidi měli objímat a líbat, když se potkávají každých deset minut. Proč si však přátelsky nepotřást rukou s dobrým přítelem? Jsem asi staromódní a divná, ale zdá se mi to správné. Nepoužívám strohých pozdravů a jednoslovných loučení. Tímto se ospravedlňuji, snažte se mne pochopit.

Mám rodinné příslušníky, kamarády, přátele a kolegy – všichni jsou mi velice drazí. Proč jim nedat svou náklonnost najevo? Stačí s úsměvem podat ruku. Ten druhý už pochopí. V dnešní době jsou doteky příliš osobní a nežádoucí. Každý si kolem sebe udržuje určitou „zónu nedotknutelnoti.“ Je to snad přirozeným odporem ke styku s lidmi? Nebo studem, který vyplývá z toho, že podání rukou je nemoderní? Nevím, ale bojuji proti tomu. Dělám spoustu nečekaných věcí, ale lidi, kteří mne neznají a loučí se se mnou poprvé, tváří se značně vyděšeně. Přesto ráda vidím jejich výrazy, když třesou mojí pravicí. Je to nevšední, neobvyklé. A nepočítám ty společensky nalinkovaná setkání, kde etiketa nařizuje způsob pozdravu. Mám pro to jiné důvody. Své vlastní a nevysvětlitelné. Potřesením ruky vítejte v mém světě.

Vytvořila jsem si systém vlastních pravidel. Pokud vás to zajímá, čtěte dále, osvětlím vám je.
Jste-li mým přítelem, můžete očekávat podání ruky.
Jste-li mým dobrým přítelem a uměleckým kolegou, můžete očekávat políbení na tvář. Políbení řekne více než slova a myslím si, že je také vhodným poděkováním. Kluci, kteří se mnou hrají těch několik let v triu už ví, o čem mluvím.
Jste-li mým dobrým přítelem a člověkem, kterého si vážím, dostanete polibky dva – na obě líce. Pak si buďte jistí, že si vás velice vážím.
Také všechny objímám.

Někdy chodím pro bratra do školky. Zdejší paní učitelky se s dětmi loučí podáním ruky a občas je také obejmou. Neprofesionální? Obtěžování? Nevhodné dotýkání? Tohle můžou říct snad jen směrnice EU. Děti jsou šťastné a některé do školky chodí rády. Vztahy mezi paní učitelkou a dítětem jsou přístupnější, pokud si paní učitelka neudržuje nadřazené postavení. Je to úplně jiné než v mateřince, do které jsem chodívala já. Docela to bráchovi závidím. Když si pro něj jdu, taky ho obejmu. Nebo ho vezmu do náruče a když se nesnaží utéci – dostane pusu na čelo. Vídám tam pár rodičů, kteří ve vřítí do dveří, houknou na děti a pádí ze dveří. Jednou jsem byla svědkem toho, jak jedna maminka nevydržela neschopnost svého tříletého dítěte, které si nedokázalo zašněrovat tkaničky. Křičela a pak mu vlípla políček. Nechci tu poučovat nebo kritizovat rodičovství, sama nevím, jaké to je. Jenže mi to přišlo takové smutné – v porovnání s paní učitelkou, která před chvílí tiskla chlapce na prsou.

Dalo by se o tom mluvit hodiny a hodiny. Mohla bych všechny přesvědčovat o důvodech, jenž mne vedou k těmto nečekaným projevům lítosti nad loučením. Dělat to nebudu. Jen zde zanechávám nápad a návod – co s tím vy, čtenáři, uděláte je zkrátka už jen na vás.

Se všemi se loučím pevným stiskem ruky a můžete si být jistí, že na tváři mám úsměv.