Tančím. Na sobě mám překrásné smaragdově zelené šaty. Slyším něžnou hudbu. Znenadání se z dáli blíží obrys jezdce na koni. Jen vidina? Je stále blíž, je zřetelnější. Začínám být zvědavá, chci vidět tu neznámou tvář. V záři slunce však rozeznávám jen obrys koně a vlající vlasy jezdcovy…

Píp. Píp. Píp…

Prosím ne. Teď ne. Ještě chvíli. Jen malou chvilku. Prosím. Otevírám oči a rozespale mžourám po pokoji. Je šero, to pípání nemohl být budík stojící na skříni v rohu místnosti. Nahýbám se dolů z postele. Hledám telefon. Vzdávám to, mobil patrně samovolně opustil známý vesmír. Není jiné cesty, vstávám z vyhřáté postele. Netroufám si odhadovat teplotu okolního vzduchu, ale třesu se po celém těle. Fuj, proč musí den začínat tou nejnepříjemnější činností – vstáváním? Natahuji se pro budík. Má to svůj důvod. Kdyby byl na nočním stolku, pravděpodobně by skončil na dvoře spolu se zbytky roztříštěné okenní tabulky. Tou procházkou na druhý konec pokoje se snažím uklidnit a myslet na hezké věci. Třeba na dokončení toho snu, ze kterého jsem byla tak sprostě vytažena. Beru budík do ruky. Půl páté ráno? Proč, proč, PROČ? Co jsem komu udělala, že se proti mně postavil i můj vlastní budík? Znovu slyším to pípání. Táhlé a otravné. Ještě než hodím budíkem o zem, zastavuji pohyb ruky, protože mi dochází, že budík v mé ruce spí stejně klidně jako jsem ještě před půl hodinou spala i já.

Píp. Píp. Píp…

Prosím, vždyť je tak brzy! Neslyším to, neslyším to… Tohle vážně nejde neslyšet. Broukám si melodii, ale vůbec to nepomáhá. To mě nepřekvapuje. Najednou je ticho. Ach ano, třeba budu moci ještě chvilku spát. Omyl. Jak hluboký omyl! Během tří minut se celá situace opakuje, pípání nabírá na síle. Zvedám se. Být v posteli už asi nemá cenu, stejně neusnu. Jdu si uvařit kávu. Cestou si vezmu noviny. Procházím obývacím pokojem. Při pohledu z okna vidím plot porostlý břečťanem. Dnes je nějaký jiný. Nějaký… pohyblivý. Tohle se mi vůbec nelíbí. Stojím, koukám a nevšímám si županu na jehož cípu mi visí hladový kocour. Když ze svého zeleného úkrytu vyletí kos, začíná mi svítat. Nedivte se, po ránu nejsem zrovna nejbystřejší.

Píp. Píp. Píp.

Zatracené jaro. Hloupí ptáci. Já se snad nikdy nevyspím! Ranní ptáče sice dál doskáče, ale ranní Atinka rozhodně skákat štěstím nebude. Když se však dívám na tu kosí rodinku, která se ubytovala v našem luxusním pětihvězdičkovém plotu, musím se usmát. Vyspím se jindy. Nemůžu se na ty drobečky zlobit.