Devatenáctiny. Za rok už vlastně nebudu nácek. Tedy – nebudu již patřit mezi náctileté. Je to vskutku smutné zjištění. Proč? Protože se už nebudu moci chovat jako náctiletá. „Týnejdž“ je přece jenom pojem, který nese svá specifika. Můžete se chovat bláznivě, hloupě, spontánně. Všichni mávnou rukou nad faux pas a extempore, kterých se dopustíte na veřejnosti, nedej bože ve společnosti. Prostá omluva slovy „Vždyť je to pubescent, to jsou ty hormony, nebyli jsme jiní.“ už příští rok nevyřeší početné průšvihy, do kterých se dostávám nechtěně.

Příští rok to bude jiné. Nebo by alespoň mělo být. Poslední dobou se mi to tak vůbec nejeví. Čím jsem starší, tím je svět kolem mne monotónnější a nudnější. Teď si jistě říkáte: „No jo, puberta, to jsou ty pózy…“ Ale co když to tak vůbec není? Jako náctiletý obtížný hmyz na mucholapce svých rodičů jsem se cítila šťastná. Chtělo se mi žít a milovat. Cítila jsem se užitečná a zdálo se mi, že můžu objevit svět. Všechno kolem mne bylo zářivé a nadějné. Já jsem byla nadějná! Představy to byly možná vskutku naivní a sebestředné, ale bavily mne a naplňovaly smysl mých dnů. Teď si připadám prázdná, vyčerpaná, hloupá, tlustá a bez inspirace. Jo, připadám si dospělá. Nenáctiletá.

A kdo ví, co se stane po dvacítce? Budu ještě víc k ničemu, nebo už to víc nejde? Co když mne už nikdo nebude potřebovat? A co když už nebudu potřebovat ani já sebe sama? Nevěděla jsem, že bych se měla posledních náctin tolik obávat, dokud jsem jich skutečně nedosáhla. Přinesly mi miliony nezodpovězených a dost možná nezodpověditelných otázek. Budí mne zlé sny a ve spánku cítím, že stárnu. Neměl by si tak připadat člověk mnohem starší než já? Vždyť já jsem v životě ještě nic neprožila, tak proč už bych se měla obávat vrásek?

Ptala jsem se lidí zkušených i starších. Prý je to naprosto v pořádku. Času se bojí každý člověk. Záleží jen na tom, kdy si to uvědomí. Někomu to trvá několik let, někomu půl života a jiný si to neuvědomí nikdy. Já jsem (bohužel nebo bohudík?) jedna z těch, kdo si čas uvědomuje každou sekundou, která proletí kolem. Ačkoli mne to trápí, mohla bych se pokusit změnit svůj pohled na prostor i sebe a začít si více vážit času, který prožívám. Žít více naplno a žít pro sebe.

Jenže to se tak možná lehko napíše. Existovat sama pro sebe neumím a nedokážu, pořád cítím zodpovědnost za druhé a snažím se svůj čas sdílet s jinými. Ne vždy mne to však naplňuje a jen zřídka mi to přináší potěšení a radost. Zkrátka, netrávím čas ve společnosti lidí, kteří by si mou pozornost zasloužili a jejichž blízkost by mi byla milá. Místo toho se obklopuji povinnostmi a absurdními společenskými závazky. Nejsem na to hrdá, ale už mi bude dvacet, jsem dospělá, tak se to snad ode mne očekává!

Mám narozeniny. Devatenáct. Poslední náctiny, které kdy zažiju. A nejsem šťastná. Ani trošku nejsem spokojená se svým životem. Nechci plánovat. Chci si zalézt do koutku se svými osobními a soukromými hodinkami, chci poslouchat jejich tik-ťak-tikity-ťak a užívat si svou vládu nad vlastním časem. A bylo by hezké občas k sobě do koutku někoho jedinečného a výjimečného pustit a poslouchat v tichu ten čas společně.