Já se strašně omlouvám, že většina mých článků je o autobusech, ale já si to prostě nemůžu odpustit. Ony ty nápady přichází většinou při běžných činnostech, což u mne pro ježdění autobusem platí dvojnásob. I když tentokrát se budu věnovat něčemu, co se samotným cestováním příliš nesouvisí. Zkrátka a dobře ani pořádně nevím, jak začít, protože něco takového se mi stalo úplně, úplně, úplně poprvé…

Stejně jako každý jiný den, stejně jako již tisíckrát předtím, nastoupila jsem do autobusu a hledala nějaké místo na sednutí. Měla jsem s sebou kytaru, tašku, kabelku, vak s oblečením a na sobě obrovskou zimní bundu, proto jsem se nechtěla tísnit v uličce. Bohužel jsem se trefila do jednoho z nejfrekventovanějších spojů v době, kdy se většina lidí vrací z práce. V autobuse bylo skutečně nacpáno – až na jednu dvojici sedadel docela vzadu. Prošla jsem tedy celým vozem až k tomu dvojsedadlu – a on tam ležel. Nakousnutý, nedojedený, docela opuštěný sendvič.

Měla jsem na sobě koncertní oblečení, proto jsem radši zůstala stát, ale musela jsem se nad tím zamyslet. Jak může někdo v autobuse prostě zapomenout sendvič? Nějak mi to nejde do hlavy. A zrovna takový dobře vypadající sendvič! Někdo si s ním asi dal hodně práce. Ne, že bych měla hlad, ale kdyby jej někdo za jiných okolností postavil přede mne na stůl na bílém talíři, byla bych určitě ochotná tvrdit, že je to mistrovský kousek. Jak je možné, že zůstal tak sám na ošoupané a staře vypadající semišové sedačce autobusu?

Jak by mohl být někdo tak roztržitý, že prostě a jednoduše někde odloží svůj nedojedený sendvič se šunkou, sýrem, sterilovanou kukuřicí a čerstvými rajčaty? Snažila jsem se představit si takového člověka. Postarší brýlatý pán, v jedné ruce aktovka s lejstry, v druhé onen inkriminovaný sendvič, kráčí v přesně stanovenou dobu k právě přijíždějícímu autobusu. S povzdechem se usadí na volné místo, ale aby si mohl z aktovky vytáhnout knihu, nejspíše nějakou detektivku, odloží pečlivě zabalený sendvič od manželky na sedadlo. V myšlenkách u Hercula Poirota vystoupí o pár zastávek dál – jenže už bez sendviče. Ano, ano. Tak to jistě mohlo být.

Nebo se mýlím? Co když ho tam zapomnělo nějaké dítě? Znáte přece děti. Pořád někde něco pokládají, zapomínají, nechávají. Pečlivě nachystaná svačinka od maminky by nebyla žádnou výjimkou. Ale mohl ho tam zapomenout také nějaký student. Třeba pospíchal za nějakým mladickým povyražením a zkrátka byl myšlenkami jinde než u jídla, které si vzal na cestu. A nebo snad ten sendvič vypadl z kapsy nějaké velmi vytížené mamince, která se zrovna vydala s dětmi na výlet? Kdo ví.

Na příští zastávce přistoupili dva dělníci. Takoví typičtí zástupci prostého lidu. Vypovídaly o tom jejich maltou potřísněné kalhoty, zablácené boty a velmi pestrý slovník. „Dovolíte slečno? Vole, celej den na nohách, už toho mám taky plný brejle. Co je to tady za bordel?“ Muž vzal sendvič do ruky a ukázal ho druhému. Ten se zasmál a přitakal: „Jo, jo, bordel. Máš chálku zdarma!“ Oba muži se posadili. Když jsem vystoupila na konečné zastávce a muži hned za mnou, sendvič putoval do koše. A já si uvědomila, že se jeho tajemství asi nikdy nedozvím.