Tak jsem zase po nějaké době měla čas přečíst si celé noviny a můžu vám říct, že bych se nad nimi mohla rozčilovat ještě dlouho. Zaprvé, politické oplétačky už mne dávno přestaly bavit, neboť média jsou schopna převracet skutečnosti na rub či líc – prostě hlavně tak, aby se jim to hodilo do noty a co nejvíce to pak vyneslo. Zadruhé, Ivetka Bartošová mne vůbec nezajímá. A myslím si, že by neměla zajímat nikoho. Je to nemocný člověk – ano, přiznejme si to, alkoholismus je nemoc. Měli bychom si uvědomit, že celá její aféra je přiživována uměle tak, aby opět vynášela peníze. Nejenom Ivetě Bartošové a pijavicím, které se na ni nalepily, ale také médiím, televizím a v neposlední řadě agenturám a agentům, kteří tuto lidskou trosku likvidují prostým prodáváním jejích soukromých záležitostí od fotek, přes video až po osobní dokumenty. Zatřetí, kam se poděly dobré a optimistické zprávy? Kde je něco, co by drželo naživu toho dobrého člověka ve mně?

Vysvětlím, co tím vlastně myslím. Může se to zdát trošku zmatené, to ano. Kdo by taky četl noviny, kdyby chtěl poslouchat jen dobré zprávy, že? (Pro ty z vás, kteří jste to zaregistrovali, ne, nejsem blbá, ano, v té větě je synestezie! Mám pro to své důvody… a tak dále, a tak dále.) Jenže já nehledám jen tak nějaké dobré zprávy. Hledám takové, u kterých bych kývla hlavou a usmála se. Třeba takové, ve kterých bych se dozvěděla o tom, jak někdo někomu pomohl v nouzi. Jak někdo někoho zachránil. Jak se někomu něco podařilo. Jak někdo v něčem uspěl. Prostě že se komukoli na světě stalo něco hezkého. Abych si přála, aby se to stalo i mně.

Jenže noviny fungují úplně jinak. Že vláda je na nic, to se dozvíte na titulní straně. O tom, že zdraží potraviny, je třeba celá dvojstrana. Ale když obyvatelé jihomoravských vesniček uspořádají sbírku na opravu kostela, který se za totality používal jako sklad cukrovky, tak se o nich zmíní maximálně krátká pidizprávička v dolním rohu předposlední stránky umístěná hned pod reklamou na zahradní bazény. O co menší hrdina je dobrovolný hasič, který zachrání tříleté dítě z hořícího stohu, než americký prezident, který si přijede zahrát golf na evropskou půdu? Nezasloužil by si tento bezejmenný hrdina větší titulek než Iveta Bartošová ve špatně oblečených plavkách?

To samé v podstatě platí pro jakoukoli rubriku. Čtete-li byznys, tak určitě víte i ty nejmenší podrobnosti o světové finanční krizi. Čtete-li sport, tak určitě víte, že AC Sparta Praha krachuje a že ten a onen sestoupil – či vypadl z poháru. Čtete-li kulturu… Kouzelník Žito 44, nicka Nicky (Minaj) a Justin Bieber a jejich nový singl, sto čtyřicátý sedmý návrat Helenky Vondráčkové a článek o rekordním prodeji knihy Fifty Shades of Gray. No comment.

Ale největší perličkou, která mi opravdu sebrala víru v tento národ byl článek o vymírání Čechů. Viz citace + odkaz níže. Pěkné čtení na zamyšlení.

(Zdroj)

„Upřímně, je mi úplně jedno, jestli náš národ vymírá nebo ne. Ani jestli naše planeta vymírá nebo ne, i když spíše opak je pravdou. Nevím totiž, co bych s tím měla mít společného. Já jsem se přece nerozhodla, že přijdu na svět, a už vůbec ne, že přijdu na svět jako žena. Jakým právem vlastně vůbec může jeden člověk nebo celá společnost druhému člověku říkat, co by měl a neměl dělat, jak by měl nebo neměl žít,“ myslí si Soňa.

Slečna Soňa je evidentně pěkně napružená feministka. No, mně je to jedno. Já jim ty jejich ženský práva neupírám. Jistě je věc každého z nás, zda-li se rozhodneme míti děti nebo ne. Taky si můžeme žít s kým chceme. Na druhou stranu mi však přijde trošku smutné, že se naši předkové po staletí snažili osvobodit náš utlačovaný národ a dokázat, že za něco stojíme a že dokážeme existovat, množit se a rozvíjet samostatně – bez nepřátelské a nevítané pomoci Rakušáků a Němců, či bez „přátelské“, ale stále nevítané pomoci bratříčků Sovětů. Vždyť nás, Čechy, stálo tolik úsilí získat tu naši rodnou zem, tu malebnou Českou kotlinu.

Vlastně, co já to plácám. NÁS, tedy generaci s velkým počtem dobrovolně bezdětných, to nestálo nic. Ani prstíčkem jsme nemuseli pro naši vlast hnout. To ještě možná naši rodičové na náměstí stáli s holýma rukama a řinčením klíčů bojovali za lepší zítřky – za lepší český svět. Ale my? Zvykli jsme si, že všechno kolem nás je samozřejmost. Všechno je připravené, tak žijte! A my tady tedy žijeme. Po svém. Křičíme do větru, že se máme špatně. Ale když se dívám kolem sebe, vidím jen, že ti, co nejvíc křičí, se mají minimálně nadprůměrně. My jsme stejně divný národ. Stále více lidí si chce život užít. Ale to funguje tak dvacet, třicet let. A pak už je pozdě. Minimálně na rodinu. Co bude dál? Nechme to být, stát se o nás přece postará. Jenže co je stát, když ne my a naše děti? Musíme si uvědomit, že se nemůžeme na nic spoléhat. Nikdy jsme se nemohli na nic spoléhat. Vlastně ani sami na sebe. Je hezké mít představy a cíle. Ale dnes už musíme myslet mnohem dál. Řekli si snad naši rodiče: „Kašlem na to, tak jsou tu Rusáci, tak si prostě uděláme piknik a nebudeme bojovat za to, aby se naše děti mohly mít dobře?“ I my máme zodpovědnost, kterou nemůžeme prostě jen zahodit nebo odložit za hromadu potěšení a zážitků. Jsme zodpovědní za to, že se naše děti budou mít dobře, že budou mít možnost žít v čistém světě a fungujícím státu. Tím, že si párkrát vyhodíme z kopýtka a potom si kliďánko umřeme, zahodíme stovky, ba dokonce tisíce let, kdy se lidstvo snažilo „mít dobře.“

My jsme stejně divný národ. Trošku pracujeme, trošku odpočíváme, hodně spíme. Někdy sami, někdy spolu. Pokaždé s někým jiným. Tak, jak to vyhovuje nám, nám a jenom nám. Pro vlastní potěchu. Jako slečna Soňa. Už ne NÁROD SOBĚ – ale ČECH SÁM SOBĚ!