Nasněžilo. To jsme rádi. Hm. Někteří. Já tedy ne. Nesnáším tu bílou mokrou lepivou břečku. Na obrázku to vypadá hezky. To ano. Ale realita je krutá. A studená. Velmi studená. Jak to souvisí s mým dnešním tématem? Možná víc, než si myslíte. Výchovu člověka lze snadno ilustrovat na jeho názoru na sníh. Přesněji řečeno – na odmetání sněhu z chodníku.

Není tomu tak dávno, co vzešla do účinnosti (nikoliv platnosti, to je rozdíl, jak by řekla moje bývalá učitelka nauky občanské…) vyhláška, která praví, že není povinností obyvatele domu uklízet sníh z chodníku, který je veřejný a nenáleží k pozemku určitého majitele. Obce tak najaly soukromé firmy, které za nemalý obnos peněz mají toto za úkol. Firmy a firmičky si pod vidinou tučných dotací z veřejné kapsy toho na sebe však vzaly více, než dokázaly zastat, proto ten systém, který vypadal na papíře slibně, nefunguje. Chodníky zůstaly bezprizorní, zasněžené a klouzavé. Starost o veřejné blaho tak momentálně plně visí na vůli a dobrodiní jednotlivců. Kdo by se však namáhal, když nemusí?

Minulý týden, právě když napadla tenká vrstvička prvního letošního sněhu, jsem šla poklidně domů ze školy a celou cestu si tiše nadávala. Je jasné, že jako první příchozí budu zkrátka muset zamést dvůr, schody a kousek chodníku před domem, přes který už stejně nikdo nechodí, protože bydlíme na samém konci opravdu velmi dlouhé a slepé ulice. Dál už je jenom les, kam chodí venčit své miláčky půlka naší obce. Hlavou mi letí všechno možné, hlavně už si přeju být doma. Někteří už mají i zameteno, ale tmavé kousky odmeteného chodníku brzy znovu zasypává čistě bílý sníh. Když jsem se se značnou námahou vyškrábala na kopec, uviděla jsem před jedním z nejstarších domů na ulici pána, jak schází po zasněžených schodech. Znám ho. Občas chodívá na kratičké procházky podél plotů. Vždycky s placatou čapkou staženou do čela a holí. Je mu asi devadesát, chodí shrbený a dělá už jen krátké kroky. Ale teď se pomalu sunul ze schodů opíraje se o koště. „Ukažte, pomůžu Vám. Vždyť je to hned.“ vychrlila jsem ze sebe bez přemýšlení. Ani nevím proč, prostě mi přišlo samozřejmě nesprávné, aby tak starý a evidentně fyzicky indisponoaný člověk zametal před domem sníh. „Ale ne, ne, děvče. Děkuju, ale já taky potřebuji pohyb!“ odpověděl a pomalu smýkal koštětem po nepravidelně dlážděném chodníku. „Určitě?“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Určitě.“ odvětil jistě.

Celá ta situace mi později přišla trapná. Jak mne vůbec mohlo napadnout, že by to snad ten stařec nezvládnul? Já pošetilá a hloupá husa! Měla bych se omluvit za svou nevhodnou nabídku. Od teď už nebudu nikdy nikoho soudit podle vzhledu a už rozhodně nebudu nikdy nikoho podceňovat. Ale je tu jiná věc, která hlodá v mé mysli jako červíček. Jak je možné, že tomu devadesátníkovi není zatěžko obléknout se a jít do mrazu jen proto, aby si někdo cestou na autobus nezlomil nohu? Dělat to konec konců přece nemusí. A ostatní – často mladší a v mnohem lepší kondici – sedí v pohodlí svých vyhřátých obývacích pokojů a říkají si, jak je venku hnusně. Po dlouhých hodinách, které jsem strávila rozmrzáním nad kotlem kakaa, došla jsem k následujícímu závěru: odklízení sněhu před domem je dáno výchovou a životní zkušeností. Objevila jsem také značné generační rozdíly. Nejsnazší bude, když je rovnou předvedu na příkladu naší ulice.

Starý pán, o němž jsem mluvila výše v tomto článku, je zástupcem generace, která zažila (minimálně) jednu válku. Pamatuje si jistě na časy horší i lepší. A také chodíval do školy za úplně jiných podmínek. Myslím si, že má proto úplně jiný náhled na obyčejné věci než třeba já. To, že se může každý den obléknout do čistého oblečení nebo to, že si večer pustí v televizi film, jistě nepovažuje za nějakou samozřejmost. A také určitě jinak vnímá ostatní kolem sebe. Jen ti, co zažili opravdovou válečnou bídu, ví, že je život příliš pomíjivý. Oni ví, že existují mnohé povinnosti a zvyklosti, o kterých nelze spekulovat – které lze jen akceptovat. A proto s mnohem lehčím srdcem a větším pocitem samozřejmosti vyrazí zamést chodník.

Pak je tu několik představitelů generace poválečné, vyrůstajcí za socialismu. Stranicky odchovaní! Jenže, jak je známo, v té době se člověk naučil hlavně to, že se všechno dá odložit na později – a pokud to dělat nemusím, tak to přece nebudu dělat vůbec. Není špatné dbát jen na vlastní zájmy. Nějak bylo, nějak bude. A hotovo. Chodník má přece uklidit obec. Já ne. A jestli si někdo zlomí nohu, je to především jeho vlastní problém.

Dále tu máme moje rodiče a jejich vrstevníky. V případě těchto subjektů se dostáváme do konfliktu. Jsou tací, kteří byli vychováni v trpkém odboji proti zlovůlím a v nehynoucí křesťanské lásce k bližnímu svému. A také k dodržování povinností. Jako moji rodičové. Takže i přes bolavá záda (a unavené nohy z pracovního nasazení v zaměstnání) statečně berou svá košťata a vrhají se po hlavě do bagrování sněhu na menší i větší hromady. Se šťastným výrazem pak říkají: „To aby si někdo nezlomil nohu.“ Jenže jsou i tací, kteří přejali od svých „socialisticky vychovaných“ rodičů a prarodičů negativistický postoj k veřejnému životu a o koště či lopatu nezavadí ani pohledem.

A teď tu stojím za oknem obývacího pokoje já a usrkávám kakao z obřího hrnku. Jaký postoj ke sněhu mám já? Generačně nejmladší, demokraticky vychovaná osoba, která si je vědoma svých práv a nepovinností. Sníh nesnáším. A vím, že to nikdo nedělá ve skutečnosti rád. Najde se asi jen málo takových, kteří by snad u zametání sněhu měli úsměv na tváři. Nevím, jaká chci být v životě já. Ale už vím, že půjdu ven a zametu ten sajrajt. Konec konců – potřebuju nějaký pohyb.