Dospělost bývá spojována s nejrůznějšími věcmi. Třeba s rozumným uvažováním, klidným rozhodováním a především s jistou dávkou zodpovědnosti. To vše se od vás v osmnácti letech už prostě očekává, a tak není důvod k tomu neučinit z vás řidiče. Hrdí rodičové to považují za první velkou a neodkladnou zkoušku, bez které „se v životě přece neobejdete.“ V lepším případě vám zajistí vhodný výcvik v autoškole, v horším případě vás nechají autoškolu vybrat, ale každopádně skončíte za volantem. Chtě – nechtě. I když většinou chtě, protože je to přece in, supr-čupr a frikulínská záležitost. Propůjčuje to člověku okamžitý zvláštní stav mysli. Nejde totiž jen o řízení automobilu.
Možná jste si to uvědomili, možná jste si to uvědomit nestihli, ale ovládání vozu vám dává skutečnou moc. Tento přesun ze zadních sedadel za volant je klíčovým momentem v životě adolescenta. Najednou si jedete, kam chcete. Nikdo, snad kromě instruktora autoškoly (alespoň prozatím), vás nemůže zastavit. Máte svobodu, volnost a zjišťujete, že máte realitu konečně ve vlastních rukách. Můžete ujet dalších pár kilometrů své životní etapy ve žluté Toyotě Yaris (s reklamním nápisem autoškola – alespoň prozatím), což vám nepochybně přinese pocit zodpovědnosti a naplní vás to dojmem, že na světě máte pomyslné parkovací místo. Existence je najednou smysluplnější a cesta životem dostává jasnější obrysy průběžného jízdního pruhu ohraničeného bílými čárami.
Zní to velmi libě uším nezkušeným. Ze zdravého pohledu mysli nezaujaté vše vypadá jinak. Z neškodně vyhlížejícího adolescenta se stává zbraň (někdy i hromadného ničení), časovaná bomba či neřízená střela severokorejského jaderného programu. Za volantem žluté Toyoty Yaris (nebo tzv. Škodárny Fábky) chová se nedozrálý mladý dospělec slušně a ostražitě, neboť je každou chvíli krocen, usměrňován a peskován zřízencem nervů zbaveným, tedy instruktorem autoškoly. Ovšem ve chvíli, kdy je tato pojistka definitivně odstraněna prostřednictvím úspěšného složení zkoušek řidičských, dějí se za volantem v hlavě adolescentově procesy různé. Opojen mocí řidičskou, ztrácí naivní nedospělec soustředění a přestává dbát na zodpovědnosti. Začíná lajdat. A také zkouší, co všechno si ještě může dovolit. A zjišťuje, co nemůže. A bourá. A v lepším případě se z toho dostatečně poučí.
Ne všechny bouračky jsou špatné. Nekamenujte mne prosím hned. Ano, dopravní nehody jsou špatné a neměly by se stávat. Však to by také nepochybně mělo být cílem všech řidičů. Ale na druhou stranu mají takové kolize něco do sebe. Pokud nemají oběti, pokud nedojde ke zranění, pokud taková nehoda zbytečně nezničí někomu život – proč by se neměla stát? Ba naopak, měla by vyškolit našeho čerstvého řidiče, stále-ještě-adolescenta. Když totiž zkazíte něco, co se dá snadno napravit, na čem tolik nezáleží, tak se z toho nikdy dostatečně nepoučíte. Ale když o něco jde, pak si dáte sakra pozor, aby se to nikdy neopakovalo. Zvlášť když jde o život. A kdo to nepochopí dostatečně včas, ten nemá právo vlastnit řidičský průkaz, tudíž nemá právo činit dospělá rozhodnutí.
Výcvik řidičský nelze brát na lehkou váhu. A měl by jím projít každý. Protože v autoškole se člověk nenaučí jen ovládat spojku, brzdu, akcelerátor. Než zařadí jedničku, uvědomí si vlastní zodpovědnost. U dvojky se zamyslí nad směrem cesty. Při trojce musí myslet dostatečně dopředu a mezi čtyřkou a pětkou si snad uvědomí, proč to vlastně dělá.
Všechno, co mě autoškola naučila, se dá shrnout do Desatera.
- Nejdříve se nachystej a potom všechno třikrát zkontroluj.
- Dřív než něco uděláš, dívej se kolem sebe.
- Nejjednodušší cesta není vždy ta nejlepší ani nejbezpečnější, ale mnohdy je té správné velmi blízko.
- Nefunguje to dobře, dokud nepřidáš.
- Někdy není nejlepším řešením prudce zabrzdit.
- Počítej s chybami ostatních.
- I do toho nejprudšího kopce se dá rozjet. Stačí vědět, jak na to.
- S hlavou svěšenou v dlaních nikdy nic nevyřešíš.
- Budeš-li se držet správného pruhu, budeš v pohodě.
- Nepanikař.
Ačkoli jsem pro Vás byla jistě zklamáním a velmi nenapravitelným žákem, naučil jste mne více, než si myslíte a než budete kdy ochoten přiznat. Já Vám děkuji, drahý pane R.P.
