„Ahoj…“
„Čau. Proč voláš?“
„Já jsem jen… se chtěl zeptat, jak se máš?“
Ticho.
„Fajn.“
„Taky u vás teď prší?“
„Ne.“
„Ty jsi naštvaná?“
„A kdyby, ty bys to snad poznal?“
Ticho.
„Chm. Pochybuji, že vůbec ještě víš, jak vypadám.“
„Co?“
„Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli.“
„Á-ha.“
Ticho.
„Promiň. Já – měl jsem práci.“
„Já taky. Spoustu.“
„A chceš se vidět třeba… zítra?“
„Je mi to jedno.“
„Chtěl bych tě vidět.“
„Je mi to dokonale jedno.“
„Mám přijet?“
„Už jsem řekla, je mi to jedno.“
„Jen jestli mě chceš vidět.“
„Nevím.“
Ticho.
„Asi nechci.“
„Á-ha.“
Ticho.
„Já… asi chápu. Omlouvám se. Je mi to líto… neměl jsem si brát tolik práce a… a…“
„Hm…“
„Chtěl bych na tebe mít víc času. A ty to víš. Jenže to teď nešlo. Odpustíš mi to?“
„Možná.“
„A mohl bych tomu pomoci?“
„Ne.“
Ticho.
„Co kdybych přišel hned?“
„Čas, který uběhl, ten nedoženeš.“
„Co se stalo?“
„Nic.“
Ticho.
„Jen by ses nad tím asi měl ještě zamyslet.“

Tút… tút… tút… tút… tút…