A je to tady. Někteří jste se toho možná obávali, někteří jste se na to možná těšili, ale teď je to tady. Mám narozeniny. A ne jen tak ledajaké narozeniny. Touto chvílí vstupuji do nového světa – dospělosti. Do chrámu neřestí a zodpovědnosti. Tedy – do katedrály zodpovědnosti za všechny ty neřesti. Hm… Takhle řečené to vypadá strašně jednoduše. Nemělo by to pro mne mít větší význam? Nemělo by se mne to hluboce dotýkat? Co to vlastně je „Být dospělý“?
Hm… Toť otázka. Je mi osmnáct. Sůpr. Ale… to je tak všechno, co vám k tomu můžu říct. Já se necítím jinak než před minutou, hodinou, dnem, týdnem, měsícem nebo snad rokem. Já… jsem stejná. Jsem tady. Jsem. Nic jiného. Nepozoruji na svém obličeji nic neovyklého – tedy nic neobvyklejšího než včera. Moje tělo je taky více-méně stejné („Ale ne, já přibrala!“), myšlenky mám možná jiné než před pěti lety, ale určitě nejsou jiné než před hodinou. Tak o co víc jsem plnoletá teď než včera?
Rozdíl je v tom, že jsem od tohoto okamžiku zodpovědná sama za sebe. Můžu rozhodnout, co se se mnou bude dít, lékař už se nebude ptát mých rodičů, jestli mě může naočkovat nebo ne – prostě mě naočkuje (a vezme si 30 kč), nevyhnu se bankovním úředníkům a budou mi chodit dopisy s pozvánkami na předváděcí akce reklamních společností. Bezva. Jenže mně to dřív nějak nevadilo. Rodiče stejně nutně potřebují všechno vědět a to, že je mi osmnáct jim v tom prostě nezabrání. Taky můžu dělat spoustu těch zábavných věcí legálně. Bezva. Jenže je mi to celkem putna, protože jsem nekuřák a alkohol mi nechutná. Je taky fajn, že jsem ještě student (Kdo ví, jak dlouho? Asi s tím seknu. Nemám na to nervy.), protože dospělost přináší také plné vstupné do divadel, muzeí, kin… a tak podobně. Zkrátka za věci, které mám doopravdy ráda, si připlatím. Dospělost prostě nepřináší nic dobrého. A to ani nemluvím o práci, povinnostech, hlasovacím právu a daňových přiznáních.
Je docela zábavné, že když jsme malí, tak si přejeme být velcí, dospělí. Chceme večer chodit ven, chceme jíst nezdravé věci, když se nám zachce, chceme si nechat udělat tetování nebo piercing (no co, taky jsem tím obdobím prošla), chceme řídit auto. Chceme být jako máma a táta. Ale když na to přijde a my tohle všechno můžeme, zjišťujeme, že už to vlastně ani nechceme.
Já to teda určitě nechci. Dospělost není nic pro mne.
A proč zase ta moje narozeninová skepse? Nevím. Asi proto, že si na mé narozeniny jako první vzpomněl můj mobilní operátor.