Milý Ježíšku,
oba víme, že jsem na dopisy už příliš velká a možná taky znám pravopis víc než je třeba. Mé psaní sice nebude roztomile dětinské (nebo bude?), ale také nebude vyzrále dospělé. Neboj, nechci Tě opět žádat o toho poníka, protože už vím, že mi ho nepřineseš. Maminka s tatínkem říkali, že ho stejně nemáme kam zaparkovat, protože odmítají připustit, že by náš dům měl jen dvě koupelny. Stejně si ale myslím, že takový malý frísáček by se dolů do modré koupelny určitě vešel – navíc už tam má zabudovaný mycí box s masážní sprchou…
Nechme toho poníka už být, já vím, že nemůžu mít všechno. Nikdo na světě nemůže mít všechno. A to mne konečně přivádí k tomu, co je skutečným důvodem mého dopisu. Lidé, ale především děti, si teď píší o dárečky. O drobné i o větší. Však to znáš, je to stejné jako každý rok. A je to na Tobě. Stejně jako mnoho dalších povinností, událostí a skutků. Víš, myslím si, že nezáleží na tom, kolik panenek, autíček, stavebnic, robotů, mobilů, hrnců, ponožek, košil, kalhot, svetrů, parfémů, šampónů, mýdel, kosmetických kazet, knih, kuchařek, videoher, DVDček, Cdček, MP3 přehrávačů nebo snad šperků nadělíš pod miliony stromečků kdekoli na světě. Mnohem víc záleží na tom, kolik klidu nadělíš do lidských dušíček.
Když se podíváš dolů ze svých nebeských výšek, jistě vidíš všechny ty blázny, kteří běhají po obchodech, shání, nakupují, handlují, dohadují se a v přeplněných autobusech na sebe křičí. To přece nesvědčí nikomu. Je mi z toho strašně smutno. A když si to uvědomíš do důsledku, za to za všechno přece můžou Vánoce. Jediné období v roce, kdy si všichni lidé najednou uvědomí, že je na světě někdo, kdo je jim blízký, koho celý rok zanedbávali, komu by teď měli dát nějak najevo, že ho mají rádi, že ho milují, že jim chybí. A protože nemají ponětí, jak to udělat, tak si dávají zbytečnosti, do kterých investují peníze, které často nemají. Je mi z toho tak smutno.
Možná by bylo lepší, kdyby tohle všechno skončilo, nemyslíš? Kdyby si radši lidi vzpomněli třeba v lednu, že už dlouho neobjali svoje dítě. Kdyby si v únoru řekli, že už dávno nepodali ruku příteli. Kdyby se v březnu rozhodli pomoci malomocnému nebo bezmocnému. Kdyby v dubnu přišli na to, že nejsou na světě sami a už vůbec na tom nejsou tak špatně jako jiní. Kdyby si v květnu uvědomili, že v poslední době nepolíbili svou drahou polovičku. Kdyby v červnu v sobě objevili tolik pokory, aby odpoustili nepříteli. Kdyby v červenci pochopili, že jim neuškodí popovídat si s rodiči nebo prarodiči. Kdyby v srpnu přestali nadávat a začali děkovat. Kdyby v září odešli z práce dřív, aby stihli večeři s rodinou. Kdyby v říjnu udělali něco pro čistší planetu. Kdyby se začátkem listopadu vzdali něčeho malého kvůli něčemu velkému pro někoho jiného. Kdyby se v prosinci zastavili, ohlédli se za uplynulým rokem a zeptali se sami sebe, jestli jsou sami se sebou spokojení…
Bylo by to hezké, kdyby lidi mysleli dřív než o Vánocích. Teď celý rok spěchají a v prosinci utratí všechny našetřené peníze, aby se mohli celý rok honit až do dalších Vánoc. Nelíbí se mi to. Je mi z toho smutno. Nechci poníka. Chci klid.
Milý Ježíšku, zruš prosím Vánoce.
Tvoje Atinka
