Stejně jako každý jiný příjemný večer, tak i ten včerejší byl zakončen dlouhou cestou domů. Vstřebávala jsem myšlenky, přemýšlela, v uších mi stále ještě doznívaly melodie moc pěkné hudby… Ale i tak se ta devadesáti minutová cesta hodně vlekla. Město bylo poměrně klidné (snad až na pár obvykle rušných výtržnických míst) a trolejbus se houpal ve vyjetých kolejích starých a zničených cest. Nudila jsem se.

Bylo opravdu velmi pozdě a já věděla, že musím stihnout jediný a poslední spoj na ten náš konec světa. V počítání nejsem nijak dobrá, to připomínám pořád, takže ani tentokrát jsem nezklamala. Vystoupila jsem z vyhřátého trolejbusu a přešla na protější zastávku. Autobus domů mi ujel o tři minuty. Když mne přešel záchvat panické hrůzy, probrala jsem se z úleku a začala znovu více méně racionálně přemýšlet. Nakonec jsem naštěstí přišla na to, že za necelých dvacet minut jede autobus linky 42, který končí ve vedlejší vesnici, ale není to zase tak daleko, aby se to nedalo ujít v nepříliš pohodlných lodičkách.

Mrzla jsem dvacet minut na zastávce a proklínala se. Rodiče už patrně volali na policii, to mi bylo jasné. Určitě už někde sháněli vrtulníky s termovizí, kdyby mě náhodou unesl nějaký úchyl daleko do lesa… V katastrofických vizích mne přerušil až rámus motoru právě přijíždějící dvaačtyřicítky.

Nastoupila jsem předními dveřmi. Asi uprostřed kloubového autobusu seděla paní v červené tvídové sukni. Patrně jela z divadla. A na úplně zadních sedadlech seděla banda floutků, kteří znuděně koukali do svých iPhonů. Patrně jeli z nějaké párty. Autobus se rozjel a já si sedla na přední dvojsedadlo. Hlavu jsem si opřela o chladné sklo. O pár zastávek dál jsem se otočila po ostatních pasažérech. Ani jsem si nevšimla, kdy vystoupili, ale autobus byl prázdný. Řidič se taky ohlédnul do zrcátka. Když viděl, že jsem poslední, nezastavil na žádné z těch šesti zastávek, které zbývaly do cíle mé cesty. Pak jsem zmáčkla signalizační tlačítko „NA ZNAMENÍ“. Autobus začal zpomalovat…

„Jé, to bylo rychlý. Děkuju! Em… Dobrou noc – a nashledanou!“ Chystala jsem se vystoupit. Překvapený řidič se na mne podíval přes obroučky brýlí. „Vám taky, hm… slečno. Nashledanou…“ Na vizitce pod číslem autobusu jsem zahlédla rychlým písmem naškrábané jméno: Martin. „Vy jste odsud?“ „No, skoro. Normálně jezdím sedmdesátkou.“ „Tou jezdím taky,“ usmál se řidič Martin „třeba se někdy v úterý nebo ve čtvrtek potkáme.“ „Třeba jo. Ale to já vždycky dobíhám. To na mne budete asi muset počkat.“ „Tak já počkám.“ „Jé, tak děkuju! Dobrou noc!“ „Vám taky, dobrou noc!“ Naposledy jsem zaslechla příjemný hlas řidiče, se kterým jsem sdílela šest zastávek.