Kyrie
Šel pozdě. To moc dobře věděl. A bylo mu to jedno. Otevřel tmavě hnědé dveře s nápisem „Vypněte prosím své mobilní telefony.“ To rozhodně neměl v plánu. Už dávno se rozhodl nerespektovat nápisy, vývěsky – a ano, přikázání. Dveře skříply a skleněná výplň se v nich otřásla. Všichni se při vstupu pokloní. Muž ne.
Gloria
„Tajemnství víry…“ Stokrát opakovaná formulka! Muž v černé kožené bundě se rozhlédl. A na jeho kamenné tváři se objevil úšklebek. „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme…“ Těch pár hlav pod prošedlými vlasy a nemoderními klobouky recitovalo naučenou motlidbu. Muž ne.
Krédo
Když farář poodstoupil od pultu, ke Svaté knize přišla drobná žena. Všichni se pokřižovali a hleděli dolů do svých složených dlaní. A muž? Rozhlížel se. Vnímal příšerně štiplavý zápach kostelů, který vhání do očí slzy. Smrad planých nadějí a lidských přání, které se nesplní. Kázání muž v černé bundě moc nevnímal. Nezajímalo ho. Byl o poznání mladší než zbylí kajícníci. Tvářil se naštvaně. Při druhém čtení, čtení z Evangelia podle Matouše, všichni vstali. Muž ne.
Sanctus
Všiml si, že ho pozoruje žena. Neznal ji. Byla stará. Jako všichni zde přítomní. Modré oči ho probodávaly zkoumavým pohledem. Nebyl ani tak vyčítavý – spíš lítostivý. Zazněly první akordy varhan a chór věřících začal zpívat. Muž se zarazil a zavřel oči. Teď byla jeho tvář plná bolesti a vzpomínek. Všichni vzhlédli k faráři jen muž ne.
Benedictus
Zpěvy byly dlouhé. „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ Neznámí lidé se k sobě otáčeli, podávali si ruce, usmívali se. Proč? Protože jim to řekl muž v dlouhé bílé róbě s křížky? „Pokoj Tobě.“ Stařenka, která muže nejdřív probodávala pohledem, mu teď podala ruku. Gesto oplatil, ale neusmál se. Všichni se culili a snažili se alespoň vypadat přátelsky. Muž ne.
Agnus Dei
„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj…“ Věřící vstali, šli k oltáři pro Tělo Kristovo. Muž taky. Nechtěl však hostii. Suché, kulaté nic bez chuti. Chtěl říci faráři jen jednu větu. Přišel na řadu. „Tělo Kristovo…“ „Ne. Pro mě je příliš pozdě.“
Článek, který jste právě dočetli, je takovou malou ukázkou něčeho, co se nazývá 30,30,30. V praxi to spočívá v tom, že patnáct minut někam běžíte, třicet minut to místo pozorujete, patnáct běžíte zase zpátky, a pak půl hodiny něco píšete. Vše už je jen na vás…
Musím uznat, že je to naprosto fantastická metoda tvorby. Veledílo, které změní svět pravděpodobně nestihnete za hoďku a půl dokončit do detailů, ale akce sama o sobě má neuvěřitelné kouzlo. Vyzkoušela jsem si ji na literární dílně a výsledek můžete sami posoudit.
