Krvavý úsvit,
ta ozvěna smutná,
nářek, boj kopí,
poslední plamínek v srdci doutná.

Stéká pramínek touhy,
z odvahy tvoří se strouhy,
avšak zoufalství ji prolíná
a horké slzy tečou do klína.

Stéká pramínek krve,
Odnáší strach, jenž prve
se odrážel v očích těch,
co duším dávali dech.

Ach!… Agónie,
ten poslední sladký smrti sen,
v mysli už nicota hnije.
A kdo dnes předvídal soudný den?

V dáli krvavý úsvit,
nad horou větrů sten,
smutných to časů příslib,
zůstaly vzpomínky jen.

---

Tato báseň vznikla jedné úžasně dlouhé noci. A já nejsem její jedinou autorkou. Mou bdící společnicí, básnířkou (a snad mohu říci také důvěrnicí a přítelkyní) toho večera byla Andrejka K., které patří mé tisíceré díky. Nejen za to, že námět a velká část této básně pochází od ní, ale především za její trpělivost a čas, jejž mohla věnovat spánku, ale strávila ho se mnou ve ztemnělém ateliéru hrobově mrtvé a tiché školy.