Tento text vznikl nedávno na literární dílně. Okolnosti jeho tvorby jsou poněkud netradiční – byla mi zadána tzv. story map. Na ní byly vyznačeny jednotlivé postavy a jejich vzájemné vztahy. Nevěřili byste, jak strašně je to náročné. Jsem na tento výtvor hrdá hlavně proto, že jsem to zvládla. Přestože není zrovna literární perlou, podělím se o něj. Můžete si zkusit story map opět nakreslit. :)
Mám kámoše. Je to moc fajn chlap. Ale… To víte. On je tak trošku idiot. Jako vážně. Prý ho testovali a dostal na to papír. Jo. Všichni jeho známí jsou takoví. Divní. Leckdo to říká i o mně. Každej je originál. Já si z toho nic nedělám. Ale dovolte mi povídat o Klaukovi. Protože on je superoriginál – a superidiot.
Klauk žije už třicet let let naprosto nezměněně. Každý ráno vstává ve stejné posteli, stejném bytě, stejném městě. Obědvá v jeden určitý čas stále ve stejné restauraci. Ta už čtyřikrát změnila majitele a 17x jídelníček. Klauka tyto změny pokaždé přivádějí k šílenství a zuřivé nespokojenosti. Po obědě chodívá Klauk na poštu, kde poctivě tři hodiny pracuje. Třídí lejstra a dává na ně razítka. Večer se Klauk dívá na televizi. Nic divnýho, že? Jenže on sleduje stále jeden a ten samej film. Už třicet let. Někdo to rád horké – s Marilyn Monroe. Říká, že ji miluje. Zná každičkej dialog, každej detail. Já ten snímek neviděl. Nikdy. I přes všechny ty stejný činnosti a rutinu obyčejnýho života, Klauk je přece blázen, který zákonitě nemůže mít klidnej život.
Nejsem jediný Klaukův kamarád. Ještě je tu Quido. Taky nepochybně blázen. Kdo jiný by se chtěl nechat ohrožovat Klaukem? Ač to můj přítel nedělá schválně, nejednou dostal Quida i mě do trapnejch a prekérních situací. Naposledy chtěl být Klauk štedrej a věnoval Quidovi žirafu. Prý aby mu nebylo doma samotnýmu smutno. Dal jí jméno Sáva. Byla to fakt velká žirafa, takže ji Quido nemohl jen tak nastěhovat do svýho 2+kk. Abych to neprodlužoval, Sáva se vrátila zpátky do ZOO, odkud byla ukradena neznámým zlodějem. Obávám se, že v tom Klauk měl nejen prsty, nýbrž obě ruce, který si poškrábal při stříhání plotu. Nikdo nechápal, jak se mu povedlo v noci projít půl Brna s gigantickou žirafou, aniž by si ho byl někdo vůbec všiml.
Pěkný vztah se zvířaty měl Klauk vždycky. Má dokonce dva psy. Borise a Brunna, ale já dodnes přesně nevím, který je který. Volá vždycky na oba. Jsou to poměrně velcí černí labradoři. Já jen vím, že Brunno je podle všech historek otvem Borise. Jsou si dost podobní, tak bych tomu i věřil. Ta zvířata jsou mýmu příteli celým životem. Nikdy se o nikoho nestaral víc než o ty dva. Ani o své sestry – Dorotu a Ledu. Já je nikdy neviděl, neznám je. Jen vím, že spolu nikdy neměli dobrej vztah. Sestry se bratrovi posmívaly, protože jeho mentální zaostalost byla výrazná už v dětství. To neunesli ani Klaukovi rodiče. Matka se dlouho trápila, otec se za syna styděl. A nakonec ho strčili do psychiatrický léčebny v Kroměříži. A tam jsme se taky potkali.
Myslím, že jsem svýho přítele popsal velice důverně a přesně – však se známe už od zvláštní školy! A abych přidal k dobru ještě jednu historku z veselýho života toho blázna – povyprávím vám o přistěhování Klaukovy sousedky Dory. Byla to rozvedená ženská, pěkná čtyřicátnice, prostě baba krev a mlíko. Nastěhovaly se s dcerou do bytu a ještě ten den se stala taková menší nepříjemnost. Klauk šel ven na procházku s Brunnem a Borisem. No co čert nechtěl, zrovna na schodech narazili na paní Doru a její dceru Nitsch. Brunnovi se zřejmě nezdál parfém nové majitelky protějšího bytu, a tak to vyřešil po svým. Zahryznul se do lemu její volánové sukně a… TRH! V to ránu stála paní Dora na chodbě jen v negližé a punčochách. „Co si to psisko dovoluje! Okamžitě tu příšeru uklidněte!“ Klauk písknul a psi si sedli. Můj přítel s grácií sobě vlastní a zmateným obličejem blázna sebral ze země urousaný a oslintaný kanýr modré šifonové sukně. „To bude asi vaše, prosím.“ Pak se otočil jak na obrtlíku a sešel dolů před dům.
O pár ní později jsem šel ke Klaukovi na kávu a kus řeči. Nitsch zrovna zamykala byt. Asi na mne čekala, můj příchod se ostatně dal očekávat. Tak jako každou neděli. „Můžete to prosím dát Klaukovi?“ Podala mi nepopsanou obálku. Byly na ní nakreslený takový malinkatý srdíčka. Nemusel jsem dopis ani tajně otvírat, abych věděl, že se chudinka Nitsch do toho starého trouby zamilovala. Zazvonil jsem na byt svého přítele. „Pojď dál kamaráde! Dneska bude specialitka!“ Strčil jsem tedy do dveří a následoval hlas, který mi byl tak povědomý. Vešel jsem do obýváku a spatřil Klauka, jak zapíká tousty na žehlícím prkně, zatímco mi nalíval vanilkový koktejl z vázy na květiny Podal jsem mu dopis a on jej roztržitě strčil mezi toustový chleba a zapekl. Co na to říct, je to prostě idiot.
Víte, chtěl jsem o něm napsat. Abyste i vy věděli, jak skvělýho mám přítele. Nevadí, že je jinej. Zítra spolu jdeme na ryby. Prý na Zelňák*. Jdeme lovit parmy na Parnas*. Určitě vám o tom potom napíšu.
Váš F.
* Poznámky:
Zelňák – Zelný trh v Brně
Parnas – chvalně i nechvalně proslavená kašna na Zelném trhu v Brně
