Byla jednou jedna ovečka, která se ztratila pasáčkovi. Pasáček byl smutný a řekl: „Musím to říct panu králi, to nemůžu tak nechat, že se mi ztratila ovečka! Ale to nejde, král by mne potrestal, to ji musím najít sám.“ A vydal se do světa.

Šel dlouho a dlouho až dorazil k velké řece. Ta byla plná kamenů. Pasáček byl chytrý, nechtěl si namočit botičky, tak se rozhodl po kamenech přeskákat. Hop, hop, hop! Ťap, ťap, ťap… Když přešel řeku, pokračoval dál po cestě a objevil se před ním velký kopec. Tak se nedalo nic dělat, vyšel na ten převelký kopec. Jenže cestou dolů mu uklouzla nožička a chudák pastýř se kutálel až dolů. Natloukl si koleno a poškrábal čelo. „Aú, au, aú! To to teda bolí!“ Chytrý pastýř si však s sebou vzal do ranečku lékarničku. Zalepil si rány, pofoukal si bolavé koleno. A pokračoval dál v cestě.

Dál na cestě uviděl bílý kopeček. Už už se radoval, že našel ovečku, ale kopeček byl jen spadaný sníh. „Jéje! To jsem šel ale dlouho! Vždyť už je zima!“ Nedá se nic dělat, řekl si pastýř, v tomhle oblečení bych tu umrznul. Vytáhl z ranečku kousek kožešiny a hodil si ji přes ramena. Pastýř byl smutný, protože pořád ještě nenašel ovečku. Posbíral v lese spadané dřevo, rozdělal ohýnek a rozhodl se vyspat před dlouhou cestou, která ho ještě čeká.

Když usínal, uslyšel v dálce „Béééé, bééé… bé!“ Myslel si, že se mu to jenom zdálo, ale když otevřel oči, uviděl ovečku. Takže pastýř našel ovečku. A to je konec pohádky.

Vojtíšek (s pomocí starší sestry), 5 let