Drahá Soňo,
je mi líto, že Ti nic z toho, co bych chtěla ještě říci, už neřeknu. Ani nevím, jestli si tohle přečteš, protože jsi mi nedala přesnou adresu, tak jen odhaduji, kde bys teď mohla být. Ale abys věděla, nejsi tam, kde bys být měla. Nic není tak jednoduché, jak se zdá, já vím, ale trošku jsi mne svým rozhodnutím naštvala. A hlavně je mi to všechno líto.

Moje beznaděj z toho, že to bez Tebe nezvládnu, je sice pryč, ale stejně je tu nějak pusto a prázdno. Ale musím se Ti pochlubit. Vzala jsem si k srdci Tvoje rady. Asi to nekonečné nadávání a promlouvání do duše zabralo. Opravila jsem mixér. Ano, se svými znalostmi fyziky ze základní školy. Včera. A dneska ještě funguje. Asi je to dobře. Věřím, že bys mi řekla: „Všechno se dá dělat i lépe.“ Máš pravdu. Dá. Poslední tři léta si tohle říkám pokaždé touhle dobou. A nikdy mi to nevydrží dlouho. Třeba to letos vyjde.

Jen jsem Ti chtěla poděkovat za všechno a hlavně za to poslední obětí. Protože jsem to nikdy neudělala, musím k tomu využít tento dopis. Děkuji Ti z celého srdce, protože bych určitě nebyla tak daleko, kdybys mi nepodala pomocnou ruku. Znamenalo to pro mne novou naději, dalo mi to sílu pokračovat. Děkuji Ti za nový důvod pracovat a bojovat za to, co je mi nejmilejší.

Nechci Tě zdržovat – vlastně vůbec nevím, co teď děláš, ale jak Tě znám, tak se jistě nenudíš a máš spoustu práce. Zajímalo by mne, jestli sis splnila sen a pořídila sis toho tapýrka? A vanu, pochopitelně. Už končím, slíbila jsem, že můj dopis nebude dlouhý. Přeji Ti ať se máš stále líp, to je to na čem tady záleží…
Ty tři roky utekly hrozně rychle, občas se mi zdá, že jsi vůbec neodešla.
Chybíš mi, drahá Soňo.
Tvoje Atinka