„Nemůžu najít malířskou pásku.“ „A není zbytek v té Milanové bedně?“

V té bedně byla nejen malířská, ale také izolační zeleno-žlutá páska, zbytky drátů, dvě žárovky, náhradní jistič, tři šroubováky, vrtáky, štípačky i kombinačky, pájka, vypínače a spousta nejrůznějších plastových věciček, ale k čemu by měly sloužit, je mi záhadou. Jo, a taky tam byl balíček žvýkaček. Související, či nesouvisející předměty? Posuďte sami. Milan je elektrikář.

Tak nějak zjišťuji, že skoro každý, koho znám, má nějakou „svou“ bednu. Třeba moje maminka. Ta jich má hned několik. Modrou krabici na lékařské zprávy, bílou na obrázky a fotky dětí, v šedé schraňuje recepty z časopisů, sametová ukrývá bavlnky a vzory na vyšívání. A dvě krabice od bot na horních policích spíže jsou plné nejrůznějších léků prakticky na všechno. A jaká je tedy moje maminka? Moje maminka je neustále nemocná zdravotní sestřička a skvělá kuchařka, která navíc umí moc pěkně vyšívat. A taky myslím, že má moc ráda svoje děti. Jinak by si jejich čmáranice nepopisovala a neskrývala je v obrovské krabici.

Moji sourozenci mají taky krabice. Sestra má jednu naplněnou líčidly, šminkami a malovátky. Krémy, zkrášlovátky a česátky. Ano, samozřejmě nesmím vynechat laky na nehty, těch má opravdu železnou zásobu. Troufám si tvrdit, že v té bedničce přechovává celý kosmetický salón včetně filmové maskérky a kadeřníka. Moje sestra je modelka. Můj mladší starší bráška má také několik krabic. Vlastně jich má opravdu hodně. A všechny plní věcmi, jejichž původ i použití je pochybné. Kartičky, kamínky, kuličky. Nálepky, náramky, nesmysly. Tetování, tužky, talismany. Provázky, penízky, podivnosti. Výstřižky, výmysly, všechno. Můj mladší starší bráška je sběratel. A ten druhý, mladší mladší bráška, má krabice na hračky. Hlavně na míčky a balónky. Můj mladší mladší bráška je aktivní sportovec. Někdy až moc.

Kolem mne je spousta dalších lidí, kteří mají nějaké krabice. Kamarádka má přepravku s jezdeckými předměty, jiná kamarádka má krabici na malířské potřeby a jeden kamarád má bednu plnou videoher. Je to Martinčina jezdecká bedna, Zuzčina malířská bedna a Adamova bedna na hry. I moje babička má vlastní krabici – ostatně by bez ní pravděpodobně nepřežila, protože v ní má inzulín. Děda má taky bednu, která je pro něj stejně „životadárná“ jako pro babi ta její. Děda v ní schovává nářadí, zahradní náčiní a semínka.
A co já?
Promiňte, ale já asi bednu nemám. Tedy, mám krabic kolem sebe několik – tři pod postelí, čtyři na skříni a ve sklepě jsou další. Ale žádná z nich není jen moje. Víte, jak to myslím… Žádná z nich není Atinčina.

Skutečnost, že nemám bednu, mi nedá spát. Co by v mé asi mělo být? Taková krabice by měla popisovat svého majitele, měla by být takovým zrcadlem jeho duše. Všechny mé stávající bedny jsou jen skladištěm věcí, které se zrovna k ničemu nehodí. Ale mám jednu krabici od bot. Je plná dopisů, pohlednic, lístků růží a nejrůznějších drobností, které pro nikoho jiného než mne nemají velký význam. Vlastně pro mne a mého milého. Je to naše krabice. Plná vzpomínek.
Takže jaká by měla být moje bedna? Plná krabic od bot, propisek, knih, lístků s mými poznámkami, které si dělám, když něco nechci zapomenout, a vzpomínek. To jsem já. Posuďte sami, kdo vlastně jsem.