Já je prostě nemám ráda. Necelé, nehotové, nedodělané, nevyřešené, neuzavřené. Polovičaté. Stále ještě, nebo právě už jen poloviny něčeho, co druhou polovinu někde na světě má nebo mělo. Půlka. Kde je ten zbytek? Proč to není celé? Hotové. Dodělané. Vyřešené. Uzavřené.

Půlměsíc, půlrok, půllitr, půlhodina, půlnoc. Všechno je teprve v polovině. Mohlo by toho být více – nebo právě méně. Ale proč zrovna jen ta polovina? Proč taková slova vznikla? K čemu jsou všechny ty výrazy? Proč si musíme říkat, že něco ještě není celé? Na své otázky nedostávám odpovědi. A když, tak jen polovičaté. Zase.

Jistě si říkáte, že je na světě spousta polovin, poloviček a půlek, které jsou velice milé, vídáme a slýcháme o nich rádi. Tak třeba půlka školního roku. Víte, že už jste dvakrát blíže prázdninám než jste byli 1. září. Nebo pracovní doba. Je dobré říkat si, že domů jdete už za čtyři hodiny – nikoliv za osm. A mnoho dalších věcí. Jíte-li vámi neoblíbené jídlo, které z jistých důvodů (například pokud sedíte pod bedlivým okem hostitele) prostě musíte sníst, je skvělé vidět na talíři už jen polovinu nenáviděného žvance, který budete muset procpat chřtánem do žaludku. Nebo již vykopaná polovina hluboké jámy, již budete muset dokončit rýčem ve vlastních rukách. A také nesmím zapomenout na nejmilejší osoby označované „nejdražšími polovičkami“. Milujeme je, přestože jsou to polovičky. (Možná je milujeme právě kvůli té jejich druhé polovičce.) Jenže: podíváme-li na jakoukoliv z těchto ušlechtilých skutečností, můžeme na ní vidět její odlišnou stranu věci. Je to sice polovina, ale stále ještě existuje ta druhá, někdy o poznání horší a nevyzpytatelnější půlka.

A o tom všem mluvím. Řekneme-li o něčem, že je to polovina, automaticky čekáme, že je někde nějaká druhá. A snažíme se jí dosáhnout nebo ji oplakáváme, když zjistíme, že už jí dosáhnout nemůžeme. Půlky a poloviny mne prostě štvou. Zvláště teď, v polovině prázdnin. A všechny ty necelé věci činí mé já značně rozpolcené. Jedna polovina mého já pohlíží na poloviny s optimismem a radostí – a ta druhá je nenávidí a shledává jen to špatné. A věřím, že se najdou i lidé stejně rozpolcení v názorech na poloviny jako já. A takové lidi by jistě naštvalo, kdyby můj dnešní názor byl nehotový, nedodělaný – poloviční. Protože