„Aničko, ty píšeš?“ „Ano.“ „A co píšeš?“ „Ale… to já jen tak… asi povídku.“ „A proč píšeš? Ty chceš být slavná?“

V očích toho nesnesitelně hlučného, nesnesitelněji zlobivého a nejnesnesitelněji zvídavého dítěte byla prostá otázka. Jenže já nedokázala odpovědět. Představa slávy… Hm… Co to vlastně je? Skořápka, obal? Štempl, nálepka, převlek? Já… nevím. A nevím, co si o slávě myslet. Kdybych snad byla slavná – byla bych zároveň i jiná?

Být slavným je jako droga. Ovlivňuje to člověka, ošklivě si s ním pohrává. Možná i vinou popularity se povaha osoby mění. Nejspíš by bylo hodně zajímavé sledovat hvězdy a hvězdičky mimo veřejné nebe. Asi bychom se hodně divili. Neříkám, že všechny celebrity se přetvařují nebo hrají své naučené role. Většina ale podlehne obrovskému psychickému tlaku. Píši jen jako pozorovatel, avšak velké peníze a malá sebeúcta udělají hodně s každým. Vídáme to často. Končí to alkoholem, drogami a karikaturou, která je ve výsledku výsměchem pro nás všechny, „obyčejné lidi“.

Promenádovat se na večírcích, společenských událostech a rautech? Tam se nehodím. Vídat sebe sama v novinách, časopisech, televizi, bulváru? Stačí mi zrcadlo. A ani tam se vidět nepotřebuji. Nechat se zastavovat lidmi na ulici jen tak pro nic za nic? Směšné. Být otravována a pronásledována reportéry, fotografy a úchyláky? Otravné. Tohle je ta sláva? Díky, nechci.

Jistě – popularita je i o jiných věcech. Třeba bych mohla něco změnit. Udělat něco skutečně významného. Zjednodušeně řečeno – proslavit se svými činy, nikoli svou personou. Je jednodušší bojovat, když máte zbraně. I kdybyste měli jen jednu jedinou – svou osobu. Je to asi naivní idea, ale moc bych si přála udělat něco, co tu po mně zůstane. Nechci, aby si každý pamatoval, že jsem tvůrcem já. Byl by to můj němý odkaz. Aby byl svět zase o trošičku lepší. Možná také proto píšu. Nechci slávu. Chci lepší svět.

Suma summarum: nevím, jestli mi za to stojí. Píšu, abych ukázala svět jinýma očima. Těma mýma. Chci, aby se kolem sebe ostatní rozhlédli. A proto tvořím. Pokud skutečně budu jednou psát alespoň tak dobře, aby mne někdo četl, a stanu se slavnou, chci být zároveň rozumná. Vím, že je to takové zbožné a nesplnitelné přání. Moudrá nebudu nikdy, s tím jsem se smířila. Ale nechci být slavná, hloupá a k smíchu. Jako Ivetka Bartošová, Paris Hilton a spol.