Jsem v té životní fázi, jenž mne nutí přemýšlet nad vlastní existencí. Obvykle s tím lidi otravuju jen o narozeninách, ale nemůžu si pomoci. Nějak jsem pozbyla veškerých iluzí o svých schopnostech. Nikdy nebyly nějak úžasné, ale s každou další minutou si připadám jako stále větší idiot. Co se to se mnou děje? Myslím, že otázky jsou zbytečné. Do roka a do dne skončím zle. Budu sedět, cucat si palec a budou mne muset krmit.

Dnes už vím, že neumím kreslit. Moje obrázky začínají u blech (pár puntíků) a končí u hlavonožců (zábavné obrázky nejrůznějších členů rodiny – tzn. hlavička a pět čárek). Zpívám z bezpečnostních důvodů jen ve sprše. Nejsem ani dobrý muzikant. Bez komentáře, to byste museli slyšet. Talent na učení jsem asi také nezískala. Vzhledem k tomu, že ve škole sedím a přemýšlím nad… motýlky a jinými věcmi, tak jistě nebudu studijní typ. Květena v mojí zahradě může volně bujet, ale nějak se jí nechce. Takže na cenu Ivana Vladimiroviče Mičurina to taky nevypadá. Vyšívání je mým úhlavním nepřítelem, pořádek mi nic moc neříká, vařím pouze tak, aby se dalo přežít. Ale pozor! Nic z tohoto výčtu nemá tolik humorných prvků jako moje sportovní výkony.

Sportovní nadání mne minulo velkým obloukem a (bohužel musím přiznat) s lehkým odstupem se mi vysmívá. Při běhání se mi kříží kolena, zakopávám o vlastní prsty, zelenám a zvracím. Jistě, některé věci se asi dají natrénovat, ale věřte mi, pro někoho je pohyb vlastního těla přímo hrozbou. V míčových sportech vynikám především svou nebezpečností a schopností trefit cokoli, co je jako terč nejméně vhodné. Například profesor tělocviku nebo maminčina oblíbená azalka. Dále mezi mé „oblíbené“ patří i sporty, při kterých je nutno držet náčiní v rukou. Třeba tenis, badminton, sqash, či všemi oblíbený florbal. V takových případech je nutno odstoupit ode mne na větší vzdálenost, neboť dosáhnu do úctyhodných zeměpisných šířek a délek. Se sportem také souvisí tanec, který navíc obsahuje i nějakou tu hudbu, což násobí mou neschopnost dvěmi – ve výsledku je to prostě katastrofa, i když bych mohla říci, že mne to baví.

Dále nezvládám banální činnosti v podobě sčítání, odčítání, násobení, dělení, krácení, rýsování, odmocnění, umocnění, odlogaritmování, a tak dále, a tak dále. Jediné, co zvládám, je dělení nulou – a to mi zakázali. Prostě a jednoduše řečeno – nehodím se k ničemu. Pravděpodobně si koupím razítko za dvě pětky a půjdu si sednout na obecní úřad. Můj nudný život, tak precizně oproštěný od všeho talentu, bude konečně naplněn.