Týdy dý dy dý dá dááá!
A máme tady teploučko, pěkně nám začínají zase třicítky! Na koupaliště si asi ještě nevyrazíme, ale ochlazení v podobě sladké mražené hmoty, jenž tak krásně teče na ruce, oblečení a všechno kolem, si můžeme vychutnat třebas hned!
Týdy dý dy dý dá dááá!
Hned? A nemá to háček? Co když zrovna nemáme mrazák zásobovaný zmrzlinovými dorty, ledňáčky a nanuky?
Týdy dý dy dý dá dááá!
V době rané éry mého dětství (což mimochodem není tak dávno, jak se jistě domníváte) jezdívalo po naší ulici zmrzlinářské auto. Úžasná záležitost, mimochodem. Všechny děti, když slyšely příšernou znělku, jenž se nedá přeslechnout, vyprosily od maminek, tatínků, babiček, dědečků a starších sourozenců pár korun. A pak běžely seč jim síly stačily, aby byly u zmrzlináře první. Jistě, nanuky byly předražené – a úplně stejné jako ty ze supermarketu. Ale šlo o ten pocit. Být první v řadě. Dostat ledňáka nebo kornoutek do ruky přímo z chladícího boxu. Mne také bavilo sledovat, jak zmrzlinář otevírá box, který se mezitím zaplňuje mlžným oblakem. Vypadal jako kouzelník, který tahá něco tajemného z klobouku.
Týdy dý dy dý dá dááá!
Dětství pominulo stejně jako moje láska ke zmrzlině. Upřímně, poslední dobou tuhle sladkou lepkavost nevyhledávám. Nedávno jsem však vyrazila na procházku se svými mladšími bratříčky, kteří chovají ke zmrzlině lásku mnohonásobně větší než k túrám po okolí. Jistě, našim cílem byla cukrárna. Bohužel, je to docela daleko. Tak se mi zastesklo po zmrzlinářských autech. Kde jen jsou?
Týdy dý dy dý dá dááá!
Ticho v naší ulici mne znepokojuje. Již dlouho jsem neslyšela znělku zmrzlinářského auta. Proč nejede? Najednou mi chybí něco, co jsem tak dlouho považovala za samozřejmé. Jako když ztratíte oblíbenou hračku. Jako když musíte vyhodit plyšáka, který s vámi celé roky spal v posteli, ale teď už je starý a roztrhaný. Nejsem dítě, ale to přece neznamená konec pro zmrzlinářská auta. Snad nějaké uvidíte dřív než já. Snad jsem slepá.
Týdy dý dy dý dá dááá???
Možná až zase jednou zahlédnu zmrzlinářské auto, bojím se, že mne to přinutí rozběhnout se (což nikdy nedělám) a mávat. Tak jako dřív.
