Růžová, žlutá, oranžová, modrá, zelená. Pomerančová, citronová, kiwi, modrá laguna, multivitamín, malina, jahoda, ananas. Byla jsem nakupovat v supermarketu. A prošla jsem se uličkou nápojů. Překvapilo mne, jak neuvěřitelnou škálou barev oplývají nápoje nejmenovaných firem. Mňam.

I Limonádový Joe by se divil, protože ani ta jeho slavná Kolaloka nedosahuje tak neuvěřitelných odstínů duhy jako limonády za tři koruny! Ale uznávám, nemohu hanit něco, co jsem nikdy neokusila. Proto jsem se rozhodla, jako reportér, vychutnat si požitek z tak úchvatného moku na vlastní jazyk. Vybrala jsem si tu nejkrásnější ze všech barviček, žlutou. Koupila jsem si hned dvoulitrovou láhev citronové limonády. Mňam.

Pravdou však je, že sycená břečka, která obsahovala snad všechny umělá sladidla světa, chutnala mnohem hůř než vypadala. Chemická příchuť nemilosrdně zaplavovala mé nebohé chuťové buňky a vkrádala se mi do paměti. Mohu s jistotou říci, že na ni nezapomenu. A tím to jen začalo. Nesmím zapomenout zmínit oxid uhličitý! Mňam.

Štiplavé protivné bublinky mi vehnaly slzy do očí. Nutila jsem se polknout a neplivat, ale věřte mi, bylo to těžší než kdy dřív. Jeden doušek prostě stačil. A pak jsem se podívala na složení. Množství éček mne uvedlo přímo do extáze. Samé umělé sladidlo, a když ne, tak alespoň emulgátory, stabilizátory, konzervanty, aroma a jiná svinstva. A to mi vehnalo slzy do očí podruhé. A našla jsem si na internetu odkaz. Jen se podívejte, kolik je toho už i v ČR zakázáno! Mňam.

Produkt, jenž je s největší pravděpodobností paskvilem z chemických závodů Juraje Dimitriho, považuji za svých nejhůř utracených šest korun v životě. 1,9 litru jedovatě žluté tekutiny putovalo do výlevky. Do té samé pet lahve jsem si napustila vodu z kohoutku a užívala jsem si její lahodnou železitě-trubkovitou chuť. Však je stejná jako ta z pet lahví. Mňam!

Prostě mi došla slova. A tak bych ukončila svůj výzkum radostným parafrázováním slavné Nohavicovy písně: Pijte vodu a nepijte limonádu!