„Šlape, šlape, pořád vytrvale šlape… A! Pozor! Nešlape, protože jede z kopce!“
Aneb sportovní komentátoři – jediný důvod, proč se dívám v televizi na fotbal.Neodmyslitelně patří ke sportovním přenosům, svým nadšeným hlasem vytváří napětí dokonce i u golfu, často přehání, ale sledování tenisu a plážového volejbalu by bez nich nikdy nebylo tak zábavné. Berou na sebe velikou zodpovědnost, protože musí být v každém případě nestranní, ani v těch nejostřejších situacích jim nesmí ujet nadávka a v neposlední řadě – musí být zábavní.

Legraci vytváří občas i neúmyslně. Stačí, když se jim povede obrat jako například „Nedvěd teď vystrčil Ptáčka do útočné formace…“ Já chápu, že některá jména jsou lehce zarážející, ale říci „Za Liberec dnes hraje zoo lajna: Koloušek, Slepička, Papoušek“, to už opravdu zavání průšvihem. Jména jsou velice matoucí. Pamětníci mi dají za pravdu, protože když kdysi kladenský hokejista Vimmer dal gól… Ano, tak to znělo přesně takhle. A tady nejde jen o jména, i když o  zahraničních sportovcích by se dalo povídat ještě dlouho (Davor Šuker – chorvatský fotbalista, Jules Onana – kamerunský fotbalista?, Milorad Mrdak – srbský fotbalista). Nesmím zapomenout zmínit velice oblíbenou hlášku, kterou po vítězství Manfreda Cocota (běžce) na olympiádě, tuším, v Mnichově, pronesl pan Karol Polák. Tehdy s povzdechem zalitoval „Bodaj bychom aj my mali takýchto Cocotov. “ Ale to určitě nebyla náhoda.

Dalším (velice zábavným) průšvihem pro komentátorskou profesi jsou přeřeky. „Odhlavičkoval zády“ by ještě nebylo tak zlé, ale „Neviděl hráče, co mu stál za zády…“ postrádá logiky více, než by bylo vhodné. Klasické výkřiky typu: „A trenér posRal ze střídačky trojici hráčů…“, člověk přestává vnímat raději hned po úvodních vteřinách. Nutno však říci, že sportovní komentátoři si zasouží obdiv. Protože neudělat chybu ve jménech korejských fotbalových reprezentantů, to chce opravdu mnoho úsilí. Však si to najděte, pan Bernatský a pan Svěcený o tom mluvili v nějakém rozhovoru, který mne nadchl tak, že jsem prostě musela sepsat své myšlenkové pochody a podělit se se světem.

Všichni již víme, jak složitou a obětavou práci sportovní komentátoři vykonávají. Myslím si, že jejich nadšené volání a komentování dělá všechno hezčí. Tak si třeba představme, jak by vypadal obraz každodenního života, kdyby byl okořeněn o melodii nadšeného hlasu komentátorova. Stojíte třeba ve frontě, dejme tomu, na poště. „Běží nám pátá minuta a blížíme se pomalu do diskrétní zóny. Ano, už jen dva lidi… A je to tam! Je to tam!“ Paráda. A co třeba závodění na dálnici? „Červený Passat předjíždí v neuvěřitelné rychlosti, 160 km/h! Ano, dostává se do vedení. Zbývají tři kilometry do prvního exitu. Předjíždí modrou Fabii! Dokázal to! Dokázal to!…Ale ne! Tohle je katastrofa! Končí ve svodidlech. Tak tohle je obrovské zklamání.“

Myslím, že jsem dostatečně popsala nezměrnou prospěšnost komentátorů pro běžný chod světa, tak si teď půjdu uvařit kávu a kouknu se na hokej. Ne, že bych byla velká fanynka naší reprezentace, ale vážně se těším na ten nadšený komentář.