Zde je povídka, která byla napsána do soutěže Šuplík fantasie. Někteří jste si o ni říkali, tak ji tady máte. Sice ještě neproběhlo vyhlášení soutěže, takže nemohu napsat, jak moc se povídka líbila porotě, ale doufám, že alespoň vám, milí čtenáři, se líbit bude.

Chtít letět ke slunci

Zabijí mne dnes? Ptám se každý den. Nejistota a strach. Každé ráno v pět jít tmavou chodbou a poslouchat za zády úsečné povely střídané nadávkami. Jsme jako zvířata. Jen jdeme tmavou chodbou, na jejímž konci se rozhodne. Vlevo – smrt, vpravo – těžká práce, ale stále ještě život. Za okny prosvítá chladné únorové slunce. Okna jsou malá a úzká. Nedá se jimi větrat, vzduch v přeplněné hale je těžký a z toho vlhkého pachu hniloby se zvedá žaludek. Po čase si zvyknete. Dny utíkají jen pomalu, všechny jsou stejné. Stále stejně začínají, stejně končí. Večer vždy usínám a ptám se sama sebe, jestli by nebylo lepší, kdybych musela ráno odejít levou chodbou. Spánek mám lehký a neklidný, není jednoduché a ani bezpečné usínat mezi desítkami dalších žen, když víte, že  všechny bojují o život stejně jako vy. Hned po probuzení se opět začínám bát, protože z cesty chodbou vlevo se ještě nikdo nevrátil. Víme, proč tu jsme a víme, co nás čeká. Já měla štěstí. Jsem tu už tři měsíce. Odvedli nás poklonit se Vůdci. Ty ženy, které jsou již tak vysílené, že nemohou vstát, padají obličeji do bláta. Žádné slitování, jsou odtaženy do komor smrti. Pokud bych se jen pokusila jediné z nich pomoci, skončila bych stejně…

Sedíme v zatuchlé a tmavé hale. Je tu zima, stěny jsou dřevěné a plechovou střechou zatéká. Pod rukama mi prochází kovová kolečka, která stačí sešroubovat a podat dál. Není to těžká práce, nemusím být venku jako ostatní, ale nemám už sílu na přemýšlení. Všechno dělám jen mechanicky. Dnes u každodenního třídění jsem zahlédla nového kata. Jeho tvář mi byla nesmírně povědomá, avšak moje paměť si jej nedokázala zařadit. Izolace od světa mi postupně vymývá mozek. Začínám tušit, že i kdybych si dala housle opět pod bradu, nedokázala bych nic zahrát. Přitom jsem si jistá, že bych byla nejlepší, jen kdybych mohla opět cvičit. Chtěla bych oslavovat hudbou svého Vůdce, ale už jsem zklamala. Nikdo nesmí zklamat Jeho. „Postavte se ke zdi!“ Hlas dozorce je tvrdý a nezaujatý. Dostaneme jídlo. Nečekám nic chutného. Maso jsem za svůj pobyt neviděla. Porce, které nám přidělují, jsou malé a na hlad je těžké si zvyknout. Většinou dostáváme našedlou rýžovou kaši, která nápadně připomíná zvratky. Někdy je v ní i zelenina. Čas jídla je časem zábavy pro dozorce. Leckterý rád nechává vězenkyně prosit, ponižuje je, některé nutí svléknout se. Včera jedné nemocné nalévali horkou šlichtu do holých rukou. Když ucukla, nezbylo jí nic jiného než krmit se z podlahy. Představila jsem si desítky prasat, které si chová Vůdce na státních statcích. I ta zvířata mají svá koryta. „Další, další…“ Postupuji v řadě. Vedle vězeňského kuchaře stojí dozorce, jehož tvář je mi tak povědomá. Najednou si vzpomínám. Kim Ha-mun.

„Dej mi to!“ křičela jsem. Ha-mun, o dost vyšší než já, se smál a mával stužkou nad hlavou. „Pak Ji-ming mě potrestá! Dej mi to!“ „Co za to?“ Ha-mun posměšně poskakoval na  jedné noze. „Nic!“ nakrčila jsem čelo. „Tak nic nebude.“ vyplázl na mne jazyk. „A co bys chtěl?“ obrátila jsem se na stranu vyjednávání. „Polibek!“ řekl, mrknul na mě a našpulil rty. „No to nikdy!“ Vypadal však vytrvale. Stužku držel nad hlavou. Rozhlédla jsem se, zda se nikdo nedívá a vlepila jsem mu pusu na tvář. Nečekal to, zavrávoral a pustil stužku. Sebrala jsem ji, uvázala do vlasů a utekla dříve, než se stačil sesbírat ze země.

Po zbytek dne jsem stále přemýšlela, zda to může být Kim Ha-mun. Tu tvář bych nikdy nezapomněla, přestože nás oddělili krátce po zkouškách. Oba jsme byli vybráni jako Vůdcovy děti. Jednou za dva roky vybírají nadané a krásné děti, které mohou být dětmi Vůdce. Byla jsem vybrána. Myslela jsem si, že je to báječné a čestné postavení, i když se mi občas stýskalo po hrách a po domově. Časem jsem však zapomněla na všechno. Dali mi housle a učili mne hrát. Muselo to být bezchybné, jinak mě trestali. S ostatními dětmi jsem nikdy pobývat nesměla. Ale postupem času z hudebního internátu, kde jsem bydlela a učila se s desítkami dalších dětí, odcházelo stále více mých spolužáků. Více jsem cvičila, dostala jsem soukromého učitele. Pak přišel den, kdy jsem konečně mohla hrát Vůdci. Byla to oslava Jeho narozenin. Cvičila jsem týdny. Vystupovala jsem v altánku uprostřed zahrad paláce, v němž Vůdce pobýval v letních měsících. Měla jsem hrát při slavnostním obědě, ale Vůdce nepřišel. Čekala jsem několik hodin, ale On nepřicházel. Ve chvíli, kdy jsem povolila smyčec, přišel generál a řekl, že se Vůdce dostaví za půl hodiny. Přišel za dvě hodiny a v zahradách se sešeřilo. Hrála jsem, jak nejlépe jsem uměla. Učili nás milovat a ctít Vůdce. Svou lásku jsem dala do melodie. Když jsem dohrála, neslyšela jsem nic. Nečekal mne potlesk. Pohlédla jsem na Něj. Tvář měl kamennou. Já jsem sklopila hlavu a poklonila se. On pak odešel i se svou družinou. „Dobrá. To stačí. Pán je spokojen, můžeš jít.“ řekl generál, otočil se a dohnal Vůdce na schodech do předsálí honosného sídla. Věděla jsem, že moje hudba byla bezchybná. Cítila jsem spíš zmatek než zklamání. Přesto mé vystoupení něco znamenalo. V korejské společnosti jsem již nebyla malá Čong Wa-lin, byla jsem umělkyně, která směla hrát Jemu. Od té doby jsem pravidelně hrála na oslavách a  celostátních slavnostech…

Večer se dvě mé spoluvězenkyně popraly o mrtvou krysu. Hlad člověka donutí udělat cokoli. Probudí v něm i ty nejprimitivnější pudy. Bohužel to znamenalo trest pro nás všechny. Dozorci se nezabývají hledáním viníků. Pět žen popravili pro výstrahu, my ostatní jsme byly donuceny obíhat tábor do brzkých ranních hodin. Já myslela na minulost. Až tady v táboře jsem pochopila svou velkou chybu. Když jsem totiž poprvé měla hrát za hranicemi své země, říkali mi, že nesmím s nikým ani promluvit. Dobře mi radili. Koncertovala jsem v Pekingu jako mezinárodní host a smím-li říci, hrálo se mi dobře, přestože publikum bylo nové, cizí. Pro celý svět se z toho stala velká událost, posluchači i umělci byli z mnoha zemí světa. Po koncertě následoval večírek, kam pozvali významné hosty, umělce a několik novinářů. Seznámila jsem se s novými lidmi. Jedním z nich byl David Adams, kanadský novinář, který ovšem již několik let pracoval v Číně. Povídali jsme si a já odpovídala na jeho otázky. Ptal se na můj život, na studium, na hudbu a mně se jeho otázky zdály nevinné. Povídala jsem i o Vůdci a o tom, že jsem jedním z Jeho dětí, protože jsem na to byla náležitě hrdá. David se skutečně o vše zajímal a pak mne požádal o fotografii. Dva dny poté, co jsem se vrátila domů, mě odvedli a v noci převezli sem. Řekli mi, že v nějakém americkém časopise byla otištěna reportáž o mně a mém životě v Severní Koreji. Pak už se mnou nepromluvil nikdo. Nechápala jsem to. Vždyť bych nikdy neřekla nic špatného!

Ráno bylo velice krušné. Unavená a vyčerpaná, ploužíc se dlouhou chodbou, stanula jsem před svým soudcem. Dozorce-popravčí, který stál uprostřed křižovatky mezi levou a pravou chodbou, odpočítal deset žen ze začátku řady. Poslal je vpravo. Odpočítal osm a poslal je vlevo. Dalších deset poslal do chodby života, pravé chodby. Odpočítala jsem dívky přede mnou. Bylo jich šest. Jsem tedy sedmá. Dnes zemřu. To zjištění mi projelo tělem jako tupý nůž.

„Stejně si tě jednou vezmu. Budeme mít děti a budeme je učit zpívat Vůdci.“ Ha-mun se na mne usmíval a podával mi půl jablka. „Dík. Ale stejně nám to nedovolí. I kdybych tě chtěla a to tě nechci!“ Kousla jsem do červeného jablíčka. Bylo sladké. Také jsem se na Ha-muna usmála. „Chlapci, pojďte dovnitř!“ křičela paní vychovatelka Pak Ji-ming. Ha-mun mě zatahal za cop a odběhl do budovy.

„Hej! Kam jdeš? Tobě jsem řekl vpravo!“ Pažba těžké zbraně mě uhodila do pravého boku. ,,Nevíš, kde je pravá?“ Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem známou tvář Kim Ha-muna. Jeho ústa se nesmála, ale v očích měl jiskry. Otočila jsem se a proběhla chodbou na druhou stranu. Sedmá. Byla jsem sedmá! Nemohla jsem dostat život. Nebo ano? Daroval mi ho on – můj přítel z dětství Kim Ha-mun? Jistě. Vždyť on se stal tím hlavním a jediným soudcem. To on teď rozhoduje o životě a smrti vězenkyň. Bylo mu snad toto postavení přiděleno Vůdcem? A když, tak za jaké zásluhy? Stále se divím poměrům své vlastní země. Říkali: ,,Pracuj a chval – budeš žít v klidu a míru.“ Vůdce nikdy nedovolí, aby ses neměl dobře, tak mu za to buď vděčný. Jak mohl On, jehož jméno jsem chválila od svého narození po dvacet let – každý den, dopustit takové zlo? Copak se sami neřídí tím, co kážou? Nedokážu ani popsat, jak moc velikou křivdu v sobě cítím. Žila jsem tolik let jen proto, abych mohla hrát a vytvářet hudbu. Pro sebe, pro lidi a především pro Vůdce. Teď, když mi byl dán život z milosti, necítím ani vděk, který by si Kim Ha-mun zasloužil. Cítím jen hořkost a zmatek. Unikla jsem o vlásek jisté smrti, ale mám chuť se k ní postavit a křičet ,,Proč já?“ Tolik nespravedlností je na světě. Nemůžu proti nim bojovat skrze zamčené dveře a zamřížovaná okna. Nemůžu bojovat proti ničemu, když mám svázané ruce strachem. Uvěřit lžím je až příliš jednoduché. Ještě jednodušší je klanět se modlám, které si  samy určují, jak hluboko se jim poklonit. Nedoufám, že bych se mohla dostat pryč. Ale pokud zázrakem uniknu, nikdy už nebudu věřit ve Vůdce a jeho moc. On nepřijal mé pocty. Považoval je za samozřejmost. Není to Vůdce – je to pouhý vůdce. Úcta, ke které jsme všichni vychováni, je falešně vytvořená, stejně jako iluze, kterou vyvolali ti nejvypočítavější. Při dnešních oslavách Vůdce se stalo něco nevídaného. Jedna z žen v druhé řadě vyběhla při úvodním zpěvu a plivla na sochu Nejvyššího. Byla zastřelena na místě. „NEPŘESTÁVEJTE ZPÍVAT!“, okamžitě křičeli přítomní dozorci. Zpívaly všechny ženy na nádvoří, ale píseň zněla unyle a strojeně. Žádné z nás do zpěvu nebylo…

Náš Vážený, náš Nejvyšší,
snad tvůj sluch nás vyslyší!
Kéž tvoje zraky hledí na nás,
my zpíváme Tobě nahlas,
víc naše hlasy nemohou.

My chceme Tobě děkovati,
ke Tvým nohám putovati.
Jen Tobě klaněti se chceme,
srdce dáváme Ti celé,
tady pod modrou oblohou.

Skoro jako by se obloha chtěla vysmát tomuto divadýlku, mraky se zatáhly a spustil se hustý déšť. My stály, zpívaly a doprovod nám dělaly hromy. Zanedlouho se přidaly i vizuální efekty v podobě blesků. Poslali nás zpět do práce, ale všechny jsme byly promočené až na kost. Večer jsem pak dostala zimnici a teď, těsně před půlnocí, ležím natažená na posteli, sotva popadám dech.

Ráno mne probudil sluneční svit ještě před budíčkem. Vstala jsem, vylezla na pryčnu a podívala se oknem ven. Je zvláštní vidět ptáky, kteří letí ke slunci. Jsou tak volní. Proč neletí jinam? Do hezčí země? Někam, kde je štěstí? Zůstávají tady, hlupáci. Tam jinde přece musí být líp. Někde na světě musí být krásně. Ale tady to není. Nemyslím si, že by zde někoho čekalo něco hezkého. Přemýšlím, že bych si mohla ještě na malou chvilku lehnout. Na chodbě jsou slyšet kroky. Dnes bude budíček dřív. To ovšem není nikdy nic dobrého. Vyvádí nás přímo ven na nádvoří. Kříčí, chtějí abychom se seřadily. Ženy jsou rozespalé, zmatené a překvapené. Všechno jde rychle. Polovina je odvedena zpět do budovy. Nám rozdali nové oblečení. „Seřaďte se!“ Nevím, kam se postavit. Zůstávám stát a ostatní dívky se rozestavují kolem dokola. „Převléknout!“ Neváhám a rvu ze sebe špinavé hadry. Onuce se mi rozpadají téměř samy. Pak nás vyvádí za brány tábora. Moc nechápu, co se tu děje. Až když jsme vyšly ven, pochopila jsem. Řekli nám, ať děláme cviky, které ukazoval předcvičující důstojník na stupínku. Kolem dokola stojí desítky lidí a někteří nás fotografují. Jistě budeme večer v Národních demokratických novinách. Exkluzivní článek: „Vůdcovy ženy – vzor, řád a disciplína.“ Bude předvedeno, jak dobře se tu máme a jak jsme šťastné. Po zhruba hodině cvičení nás odvádí zpět. Už máme volno, dnes nemusíme pracovat. Pro mne je však dnešní den zvláštní. Po obědě přichází důstojník i s poddůstojníkem. Vedou mě do kanceláře v hlavní budově. Mám strach, že jsem při cvičení něco zkazila. Nic však nenaznačuje, že bych měla být potrestána. Ba naopak, sem žádná z vězenkyň nesmí. Ty, jenž mají být potrestány jsou okamžitě odvedeny na popraviště či na samotku. Usadí mne na židli, pak odejdou a já zde zůstávám sama.

Dlouho nikdo nepřichází a já si prohlížím místnost. Je prázdná. Až na mou židli, stůl a dvě další křesla tu nic není. Jediné okno je také zamřížované, ale já vidím přecházet dozorce v uličce mezi zbrojnicí a budovou skladu. Pomalu si uvědomuji, že tu jsem už pět měsíců. Je to až neuvěřitelné. Nikdo zde nevydržel déle než já. Pozoruji svůj odraz ve skle okenní tabulky. Jsem vyhublá na kost, tváře mám propadlé. Vlasy, které dřív bývaly lesklé a černé, jsou teď spíš jako chemlon. I když jsme dnes dostaly nové oblečení, vypadá hrozně. Jsou to jen beztvaré cáry hadrů. Nevědomky zvedám ruce proti světlu. Jsou odřené, nehty skoro nemám. Jak je možné, že tyto ruce kdysi dokázaly vytvářet nádhernou hudbu a dnes sotva udrží drobný kamínek, neb jsou zesláblé a roztřesené? Poslední můj pohled patří očím. Jsou zakalené a zračí se v nich nemoc. Takhle se neznám.

Konečně přichází nějaký malý úředníček společně s několika dozorci. Jedním z nich je Kim Ha-mun. Není schopný se na mne podívat. „Slečna… um… Čong Wa-lin?“ „Chm..eh… Ano, Pane.“ vykašlala jsem ze sebe nakonec. Můj vlastní hlas mne překvapil. Tak dlouho jsem nemluvila, že jsem skoro zapomněla, jak zní. „Doneste slečně vodu. Hned.“ Nejbližší muž se zvedl a během minuty se vrátil se sklenicí vody. Nechápu, co se děje. Už zase. „Vy jste zasnoubená s panem Davidem Adamsem, je tomu tak, že?“ promluvil znovu úředník, listujíc svazkem papírů. „Prosím?“ nechápavě jsem se k němu otočila. „Tak řekněte, jste nebo nejste?“ „Já skutečně nechápu, pane…“ koktala jsem. „Chceme to jen potvrdit. Víme, že jste!“ Úředník pokračoval v monologu, ale občas zvyšoval hlas. Zkusím vytěžit, co se dá. Důsledky si však předem vyvodit nedokážu. Obviní mne snad z vlastizrady? Skutečně mi to začíná býti lhostejné. Nakonec jsem odpověděla takto: „Ano, s panem Davidem Adamsem jsme se zasnoubili, avšak naše smlouva zmizela.“ Úředník zčervenal. „Tak Vám mohu s radostí oznámit, že Vaše smlouva byla nalezena.“ V místnosti je ticho. Patrně všichni čekali, že jakákoli obvinění ze zasnoubení s cizincem popřu. Po několika minutách, kdy jsem v klidu polykala doušky studené vody, se konečně ozval jeden z dozorců. „Pane, mohu s Vámi mluvit?“ kývnul směrem k úředníkovi. „Jistě, pojďme ven.“ Sleduji, jak se za dvojicí zavírají dveře.

Cítím se nesvá, na mém těle jsou přilepeny dva páry očí. Jen toho pohledu, který očekávám, se mi stále nedostává. Kim Ha-mun upírá svůj zrak vytrvale do podlahy. Minuty začínají být nekonečné, z chodby sem doléhá hlasitý hovor. Ostrá debata po chvíli přechází v hádku. Jeden z důstojníků sedících proti mně se zvedl a teď mne obchází v kruzích. Jak plyne čas, jeho chůze se zrychluje a kruhy jsou stále menší. Slyším, jak se zastavuje a naklání k mému rameni. Cítím jeho dech na krku. Je horký, nepříjemný a zapáchá. Najednou zvedá ruku a snaží se mi ji položit na koleno. Reflexivně se snažím vyhnout jeho mohutným tlapám. „Vidím dobře?“ Hlas Kim Ha-muna zní ostře a bojovně. „Nikdy předtím ti to nevadilo! No tak, co je s tebou?“ „Uvědom si, že už taky možná není naše. Nebylo by hezké, kdyby ses s ní rozloučil tímto způsobem, nemyslíš?“ Cože? Co myslel tím „Není naše…“? Chtějí mě zabít a považují mě za mrtvou už teď? Mají se mnou plány, které předčí všechny mé noční můry? Panikařím. V hlavě nemám krev a ruce mě zebou. Potím se a cítím, jak se mi žaludek převrací do všech stran. Už nevnímám a nemyslím.

„Slyšíte mě? Říkám, že můžete jít.“ Hlas úředníka zní z dálky. Otupělost v mé hlavě je hluboká. Nedokážu vnímat. O tom, že jsem vstala a vyšla ze dveří, nemám ani ponětí. Nevím, jak jsem se dostala sem na nádvoří a nevím, co to vlastně dělám. Pustili mě bez dozoru, naprosto osamocenou. Dávají mi snad nějaké výsadní postavení? Dostávám snad svobodu na místě, kde je cennější než zlato? Není to jen další klam nebo pouhá lež? Odcházím pro své věci do ubikace, jenž se mi stala na několik měsíců tísnivým a nebezpečným domovem. Přijde mi zábavné říkat té špinavé díře domov. Místo, kde žiji. Doma bych se však neměla bát o svoji existenci (alespoň myslím). Řekli mi, že jsem zbavena povinnosti práce – do odvolání. Budu přestěhována s okamžitou platností, ale nevím kam. Sbírám svou tenkou přikrývku, plochý nepovlečený polštář, odřený plecháček bez ucha, misku a malou dřevěnou figurku. Jedinou osobní věc, kterou mi nechali. Je jen moje. Už od malička.

„Narozeniny mám! Mám narozeniny!“ Potřásala jsem hlavičkou a poskakovala po trávníku. V trávě nedaleko ode mne seděla dvě děvčátka: Kim Si-pah a Ji San-chi. Holčičky stejně staré jako já. Byly to moje báječné kamarádky, trávila jsem s nimi skoro všechen čas. Přišly ke mně, chytily jsme se za ruce a jako na povel mě táhly k vesnici. Smály jsme se a zpívaly dětské písničky. Asi v půli cesty nám vyběhl naproti Kim Ha-mun. „Všechno nejlepší!“ křičel a vtiskl mi do dlaně něco maličkého. Na dotek to bylo dřevěné a hladké. Nestihla jsem se podívat, protože mne někdo chytil za rameno. Lekla jsem se. Když jsem se otočila, spatřila jsem vysokého muže, jenž byl velice zvláštně oděný. Nikdy jsem nikoho takového neviděla a nějak se mi nehodil do naší malé vesničky. Má dětská dušička se zalekla neznámého a já cítila, jak mi poskočila v tělíčku. „Neboj se,“ řekl ten vysoký pán a pokračoval „já ti ublížit nechci. Čong Wa-lin, čeká tě lepší život.“

Všechno je lepší než jsem mohla očekávat. Tři dny mě nechali na samotce, ale ne v tmavé a zatuchlé komoře, ve které jsou obvykle drženy výtržnice. Dostala jsem pokoj s oknem. Zamřížovaným, ale poměrně velkým. Těším se až zase uvidím ptáčky na obloze. V místnosti stojí pouze stará kovová postel, stůl a jediná židle, ale na posteli bylo čisté povlečení. Zažloutlé, kdysi snad bílé plátno na mne působilo magickou mocí. Okamžitě jsem si lehla a spokojeně usnula, přestože jsem si nepřipadala příliš unavená. Kolem páté ranní následujícího dne jsem se probudila a s leknutím jsem zjišťovala, kde vlastně jsem. Pár minut mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Čas ubíhal rychle. Přinášeli mi jídlo. Stále nebylo příliš chutné, ale naznala jsem, že se dá alespoň bez potíží pozřít. Třetího dne k obědu mi přinesli kousek kuřecího masa. Labužnicky jsem jej ukusovala a užívala si pocit žmoulající se neslané hmoty na jazyku. Vynikající. Po obědě do mé luxusní cely vstoupil ten maličký úředníček a podal mi nějaký papír. Teď stojí uprostřed místnosti a recituje: „Přísahejte, že nebudete mluvit o skutečnostech, které se tu jaksi… nedopatřením staly. Přísahejte na jméno Pána a Vůdce, potvrďte svou loajalitu vůči zemi, která Vás, slečno, vychovala a dala Vám mnoho možností.“ Čtu pár řádek na úředním listu. Chtějí, abych držela jazyk za zuby a nedělala problémy. Oponovat nebudu, po všech těch hrůzách by se mi to mohlo ještě ošklivě vymstít. Přísahat na jméno Vůdce není žádný problém, taková přísaha má pro mne stejnou váhu jako On i jeho jméno. Podepsala jsem, odvádí mne na nádvoří, kde čeká velké černé auto. „Pojede s Vámi tento důstojník a předá vás. Po předání již nebudete mít občanství Korejské lidově demokratické republiky a musím Vás také upozornit, že se již nesmíte vrátit. Souhlasíte?“ Rozhlédla jsem se. Špína, bláto, zmar a pocit zoufalství. „Ano, souhlasím.“

Sedím v autě se zavázanýma očima. Vedle sebe slyším dech Kim Ha-muna. Nemluví, nehýbe se. Připadám si jako na mučidlech, ale nemám odvahu promluvit. Ztrácím představu o čase, ale jízda velice brzy končí. Jsme na letišti, v hale stojí skupinka lidí, mezi nimi David Adams. Vypadá stejně, jako když jsem ho potkala poprvé. Zastavili jsme se několik kroků od cizinců. „Myslím, že je na čase se rozloučit.“ Ta věta z úst Kim Ha-muna vyzněla naučeně a bezcitně. Má pravdu, je konec. „Snad se někdy ještě uvidíme.“ loučím se se slzami v očích. „Snad se už nikdy neuvidíme.“ Kim Ha-mun mi mechanicky podává obálku s doklady, otáčí se a kvapně odchází. Pláču. To on je ten, kdo má svázané ruce. To on má pásku klamu na očích. Obklopuje mne skupina cizích lidí. Všichni mluví, ale nerozumím jim. Obracím se na muže v černém – překladatel se usměje a jediné, co stačí říci je: „Už na Vás nemůžou.“

Ležím skoro tři týdny v nemocnici v Torontu. Připadá mi to jako pohádka. Ještě všemu pořádně nerozumím, ale pokud už dobře chápu, Davidovi se povedlo zfalšovat předmanželskou smlouvu. Nedokázal se zbavit pocitu viny, za to, že napsal onen osudný článek. Přes neuvěřitelně složité vyjednávání s mezinárodními organizacemi se mu povedlo dostat mě ven. Dokázal nemožné. Štěstí pro nás oba bylo, že KLDR nedodržela dohody o vývozu jaderných zbraní a potřebovala si napravit reputaci. Pro mne byly poslední týdny náročné. Navíc od oslav Vůdce jsem cítila tlak na prsou a začala jsem kašlat. Myslela jsem, že to není nic vážného. Bohužel se ukázalo, že mám zápal plic. Měli jsme mít s Davidem svatbu už včera, ale doktoři to (s ohledem na můj zdravotní stav) nedovolili. Mně je čím dál hůř. Nemůžu spát, protože se dusím.

Byla jsem dlouho v bezvědomí. K vědomí jsem přišla předevčírem. Od té doby často sedím u okna, přemýšlím a pozoruji ptáky. Fascinuje mě jejich hladký let. Jsou nádherní. Přemýšlím, jestli jsou jiní než ti, jenž znám ze svého dětství a ze své rodné země. Nejsou. Tito nemají důvod letět pryč. A kdyby měli, odletěli by? Jak těžké je létat, když jste přikováni řetězem iluzí? Nejdříve začíná fáze prozření. S prozřením přichází bolest. Bolest posiluje odvahu. Křídla rostou odvážným. Mně perutě lámali. Věřila jsem, že se zhojí. Teď jsou silnější než dřív, ale cítím, že mé tělo slábne. Bolí mne na prsou, kašlu krev a začínám se dusit. Chci vidět ptáky létat. Vstávám z lůžka a otevírám dveře na terasu. Najednou cítím krev i v nose. Vidím je. Jsou vysoko. Letí ke slunci. Nebude to trvat dlouho a poletím s nimi. Už vidím slunce. Jen seberu síly a roztáhnu křídla…