Dnes mohu říci, že jsem na sebe hrdá. Přicházejíc ze školy po značně náročném dni, zastavila jsem se u branky a hledala klíče v tašce. Pod nohama mi proběhl kocour. Taková obvyklá denní rutina, jenž mne neuvěřitelně nudí a otravuje. Zvláště pak ten kocour. Vypasená zrzavá koule se dnes však nezastavila, nemňoukala a nežádala si svůj pravidelný přísun Whiskasu. Přesně ve chvíli, kdy jsem strčila klíče do zámku, došlo mi, že je něco špatně.

Rozrazila jsem branku a uviděla tu příšernou scenérii. Kocour se plížil podél plotu, nahrben a připraven k útočnému skoku. Přesně uprostřed dvorku se choulilo maličké kosí mláďátko. Komu by nedošlo, že ten náš chlupatý blbeček hodlá to nebohé zraněné ptáčátko zardousit a sežrat? (No, vlastně jen zardousit. To on si radši dá Whiskas či Kite-kat.) Obraz, jenž se mi naskytl, mne tak naštval, že jsem po kocourovi hodila smetáček. Vrhl na mne nenávistný pohled a znechuceně prchl do lesa.

Ptáčátko bylo opravdu malé. Drobné tělíčko se chvělo, dokonce bylo vidět, jak moc mu tluče srdíčko. Vzpomněla jsem si na první poučku z příručky „Ochrana přírody“: Nikdy nesahejte na zvíře. Donesla jsem si tedy proutěný košík, následně jsem lopatkou přemístila tvorečka do připravené slámy. Dala jsem mu čerstvou vodu a kousek rohlíku. V košíku jsem jej přemístila na okenní parapet – bezpečný úkryt před kocourem. Nezbývalo než doufat – na záchrannou stanici byl příliš malý, tam by se ptáčkem vůbec nezabývali.

Uběhlo několik hodin. Začínala jsem se bát, že už neodletí. Kosátko za celou dobu ani nepíplo. Seděla jsem v pokoji a sledovala jsem ho oknem. Konečně, po neskutečně dlouhé době, poskočilo. Osmělilo se a dohopsalo až k misce s vodou. S napětím jsem očekávala, co se bude dít dál. Ten drobeček vyskočil na okraj nízkého košíku na ovoce, ale ztratil rovnováhu a spadl zpět do něj. Už byl tak blízko!

Během pár minut to ten maličký zkusil zase. A tentokráte se mu to povedlo! Zatřepal drobounkými křídly a přeletěl až na hrušku do zahrady. Přála bych vám zažít ten báječný pocit. Najednou si uvědomíte, že ten drobeček je živý a létá – možná i díky vám. I když je to hloupé (a svým způsobem hloupě sentimentální), až zase uvidím nějakého kosáka, budu si říkat, že je to ten můj. A dostane jméno. Hm… Bude se jmenovat Filípek. Nic v tom nehledejte, jen se mi to jméno líbí. Až půjdete do parku, taky si najděte nějakého Filípka. Je to hezký pocit.

PS: O kocoura strach nemějte, přišel večer a s provinilým výrazem se posadil k misce.