Toto je moje první úvaha. Úplně první. Napsala jsem ji v šesté třídě a myslím, že tato skutečnost vysvětluje mnohé – možná i tuto úvahu.

„Nikdo není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.“
(Ch. Dickens)

Každý máme svá břemena. Materiální nebo jen břemeno života. A neměli bychom je nést sami. Čím déle naše břemeno neseme, tím je těžší. Čím delší cestu chceme ujít, tím silnějšího přítele potřebujeme, aby naše břemeno odlehčil. Jenže najít takového přítele, kamaráda nebo partnera není lehké. Neseme je sami? Kdo by měl naše břemena nést? Komu neseme břemeno my? Pro koho jsme nezbytní?

Zamyslete se sami nad sebou, svým životem a lidmi, kteří pro vás něco znamenají. Vzpomeňte také na těžké životní situace. Byli jste sami? Podal vám někdo pomocnou ruku ve chvíli nejtěžší? Pro koho jste byli oporou vy? Každý si již jistě prošel těžkou chvílí. Stojí hodně sil zůstat na nohou a nevzdát se. Jsou situace, které nutí člověka přemýšlet nad otázkou „Stojí mi to úsilí vůbec za to?“. A přesně v té chvíli přichází přítel, který odpoví a nedovolí člověku udělat ani krůček zpět, pokud si myslí, že by to byla hloupost. Jedině tento přítel přijde, když ostatní odcházejí. Jen tento přítel setře slzu z tváře.

Za takového přítele považují někteří lidé Boha. Víra, jako taková, je nedílnou součástí našich životů. Je důležité v něco věřit. Nemusí to být Bůh ( nějaká smyšlená nadlidská postavička), ale pro lidskou duši je nesmírně důležité, aby měla nějakou jistou oporu. A tou se ve velké míře stává víra. Ta  možnost opřít se. O člověka, o Boha, o vědomosti. Když si poraníte nohu, dostanete obvaz a hůl. Ale když vás bolí duše? Co je tou holí? Co je tím obvazem? Jen víra, láska a opravdový přítel mohou zhojit rány způsobené duši.

Četla jsem krásnou povídku. Už si nepamatuji kdy ani kde, ale nezapomenu na její překrásnou část. Bylo to vyprávění starého nemocného pána, kterému se v horečce zdálo o pláži Život, na které se setkal s Bohem. Budu ( a pravděpodobně nepřesně) citovat rozhovor muže a Boha: „Bože, já v Tebe věřil. Díváme se na stopy v písku. Značí můj život. To Ty jsi tak učinil a Ty jsi řekl, že mne budeš provázet celý život…“ „Ano, proto jsou zde otisky dvou párů lidských stop.“ „Ale Bože, pohleď! Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, jsou zde jen jedny otisky. Ty jsi mne opustil, když mi bylo nejhůř. Bože, přeci…“ Bůh pomalu zvedl ruku a přerušil mužovo lkaní. „Mýlíš se, člověče. V těch chvílích bolesti a utrpení jsem Tě nesl.“

Dlouho jsem přemýšlela a srovnávala si myšlenky. Tento příběh mi uvízl v paměti a vzpomenu si na něj vždy, když je mi smutno. Já věřím. Věřím, protože nejsem na světě sama a své břemeno, ač těžké, nenesu sama. Má duše je silná a za to dnes a denně děkuji všem, kteří ji neustále posilují. A je správné, ne-li žádoucí, posílit duše ostatních lidí. Na světě je tolik břemen a starostí. Všichni je musíme nést. Tak je nenesme sami! Je to běh na dlouhou trať. Společně doběhneme až do cíle. A na té trati všichni stále hledáme přátele a víru. Já věřím, že jednou najdete. Já už našla. A jsem tomu člověku nesmírně vděčná.