Jsem roztržitý sklerotik a až zoufale často na to doplácím. Ono doplácet na vlastní blbost je pochopitelně přirozené. Naprosto nepřipravenou (jako obvykle) mne zastihl déšť. Mohu však s potěšením říci, že jsem byla shodou okolností ve společnosti člověka dvou deštníků. A teď již patrně víte vše. Nedá mi to však – musím se k této události vyjádřit. Ostatně jako ke všemu.

Celý týden bylo hezky. Ba přímo nádherně! I onoho dne se zdálo, že bude krásně. Celý týden jsem nosila dlouhý teplý kabát. Myslíte si, že jsem si ho vzala, když se ráno už i mně zdálo, že bude teplo? Ne. Vzala jsem si tenké růžové pončo. (Ano, téměř všem se zdá hrozné.) Cestou do školy mi překvapivě nebyla zima. A to je mi jinak zima pořád. V průběhu dopoledne se obloha zdála býti umírněnou, avšak odpoledne se zatáhlo a tmavě šedivá mračna nezvěstovala pranic dobrého. Foukalo a všechny mé nejhorší obavy se nakonec vyplnily. Obtěžkána objemným batohem a kytarou, odcházela jsem ze školy značně rozladěna vidinou dlouhé cesty domů. Co se stalo důležitějším (a na mé náladě se to značně podepsalo – avšak k jejímu vylepšení) byla přítomnost mého úžasného přítele. Přestala jsem se bát o účes a začala se zajímat o něj. Mohu říci, že mne nepřestane udivovat.

Měl deštník. Říkáte si, no a? Nechte si vysvětlovat dále. Pro mě to bylo velice udivující, protože skutečnost, že někdo opravdu má deštník ve chvíli, kdy ho potřebuje, je značně nezvyklá. Ještě více udivující bylo to, co jsem se dozvěděla během rozhovoru o pár minut později. Můj milý je totiž majitelem dvou deštníků. V každé tašce má jeden. Neuvěřitelně fascinující. Dovolím si prohlásit, že se pro mne tímto zjištěním stal hrdinou. Hrdinou předvídatelnosti a připravenosti. Navíc neohroženě nastavil paraple vstříc šílenému větru – podobně jako mušketýr tasí svůj kord. Odvážný počin, vzhledem k tomu, že ten vichr málem odnesl deštník i s ním. Nebylo to nic platné, s větrem nešlo bojovat. Šli jsme po chodníku vedle sebe a já se snažila přijít na to, s kým mám vlastně tu čest.

Znám velice málo takových lidí. Na první pohled nejsou jiní. Na pohled druhý jsou neskutečně odlišní. Stále upravení, vybavení, pohotoví. Člověka dvou deštníků prostě poznáte. Ale jací jsou? Bojí se snad něčeho neznámého? Chtějí být na vše připravení? Co když jsou vyvedeni z míry? Jsou ve všem tak precizní? Myslí opravdu na vše? Mám desítky otázek a chci na ně odpovědi. Chci zjistit, jestli bych si neměla pořídit druhý deštník. Tak mi držte palce, ať se mi to podaří.