Mmm… Pocit procházející celým tělem. To štěstí, rozkoš, touha, když se dotkne mých rtů. Vždy, když ho vidím stávám se otrokem vlastního chtíče. Neodolatelná hořkost, ta chuť, kterou cítím na jazyku. Ten zvláštní nevyzpytatený ochromující stav, jenž se rozlévá mým tělem až příliš často, vysílá impulzy do samých konečků prstů. Až příliš lehké je podlehnout. Nechat se unášet. Je nepopsatelné, jak těžké je vymanit se ze spárů tohoto démona.

Je to čaroděj až příliš mocný. Zastavím se pokaždé, když ho vidím. Dopřeji si alespoň pohled. Jeden jediný pohled, který ve mně vyvolá opět ty nádherné vzpomínky. Na dětství, na tolik krásných chvil. Představuji si, že jsem zase s ním. Mohu si na něj sáhnout, láskyplně jej olíznout. Čichat jeho vůni. Hořce – sladkou, sladce – hořkou. Jemnou a velice známou. Chci opět pocítit jeho měkký dotek na svých rtech. Vychutnat si pocit spojení.

Neskonalý příval štěstí, který ani nejde popsat rozumnými slovy, pocítím vždy, když mi zaplní ústa. Hořce se rozlévá po jazyku, sladce zanechává vzpomínku v celých ústech. Jemný a něžný zdá se pokaždé, ale dokáže mne zkrotit. Nezáleží na tom, jak je velký. Chci, aby byl jen můj. Nerada se o něj dělím. Chráním ho před ostatními, ale většinou jsem bez šance. Chápu to. Touha je příliš neodolatelná. Já si však nenechám ujít příležitost se ho zmocnit. I když bych asi měla.

Když ho opouštím, připadám si šťastná, ale zároveň mne naplňuje úzkost. Hlavou se mi proženou nejrůznější otázky, na které nemám odpovědi. Co když příště nebude takový? Stejně dokonale hořký, ale jemný a plný rozkoše? Proč mi musí působit tolik radosti a záveň starostí? Co já se kvůli němu naběhám! Ale pokaždé mne svede. Moc mi chybí jeho vůně i chuť. A úzkost se vrací. A je stále větší. Z té nezměrné úzkosti mne bolí žaludek. Nebo to není z ní?

Když zavírám ty velké dveře, věnuji mu poslední pohled. A on tam leží, nehýbe se. Je mi líto, že je rozřezaný, osamocený a opuštěný. Nejradši bych si ho odnesla, abych ho uchránila jen pro sebe. Ale vím, že je mu nejlépe tam, kde právě je. I když ho nevidím, stále to všechno cítím. Pocity, které jen těžko vyvolá něco jiného. Nejraději bych se s ním rozloučila, ale uznejte, vypadala bych jako blázen, kdybych si povídala s kouskem čokoládového dortu.