Vyšla jsem si na špacír. Většinou to nedělám. Ne proto, že by mne to nebavilo či snad obtěžovalo. Jednoduše na to nemám čas. S příchodem jara a teplého počasí jsem neodolala. A musím se přiznat, má to i jiné důvody. Většina z nich pramení ze včerejšího drobného incidentu. To máte tak, celou zimu jsem chodila v pohodlných, měkounkých a hlavně nízkých botách. A moje nohy si na to zvykly. Když jsem se tedy rozhodla vytáhnout krásné, ale ne příliš pohodlné lodičky s podpatkem, moje nohy začaly protestovat. V půli cesty na autobusovou zastávku jsem se vzdala. Není jiné cesty, boty musí dolů. Vyzula jsem je a běžela. Stejně jsem to nestihla. Není divu, kdybyste viděli, kde bydlím, určitě byste si ťukali na čelo, neboť ty boty jsou opravdu nejméně vhodnou obuví na pěší túry. Také musím konstatovat, že čas této cesty je přímo úměrný výšce podpatku. Ale na to, že bydlím, kde bydlím, si dnes stěžovat nechci. Dnes se obuju do sportovců.

Jak jsem již řekla, trénovala jsem stabilní chůzi – čtvrt hodiny testovala, jestli je lepší vykračovat pravou nebo levou nohou, nakonec jsem naznala, že je to celkem jedno a vyšla jsem. Stačilo nasadit sluneční brýle a sluchátka, vybrat směr a jít. Těšila jsem se, protože zima byla dlouhá a lesní cestu za naším domem jsem dlouho neviděla. Zapomněla jsem říci, že bydlím na velice zajímavém místě. Z okna obývacího pokoje je vidět všechny ty krásné výkvěty lidské civilizace – továrnu, supermarket, výpadovku. Naopak okno z mého pokoje nabízí výhled do lesa a nějakou tu divou zvěř. (Teď nepočítám kocoura, který pomstychtivě vyspává na střešním okně. Dělá to jen proto, aby se nedalo větrat a aby si udržel pozornost všech členů domácnosti.) A tak jsem si vykračovala po jedné z brněnských stezek zdraví. To zdraví sem přišly chytat desítky lidí. Tito odhodlaní hrdinové novoročních předsevzetí, stále ještě rozhodnutí zhubnout pár kil, tvořili procesí. Mladí, staří, tlustí, tencí, malí, vysocí – zkrátka všichni. A já, ve svém růžovém ponču, mezi nimi.

Obtažené legíny, reflexní trikoty, termoprádlo, čelenky, pásky, sluneční brýle. Speciální boty, běžecké tretry, pletené svetry. Tlakoměry, hodinky pro vysokohorskou turistiku („Jen nezapomeňte na ten kopec, proboha!“), stopky, kardiostimulátory („Však nám všem není dvacet“). Kola, kolečkové brusle, koloběžky. Všechno nové – pochopitelně. Dárky k Vánocům, které se teď právě začínají testovat. Bavím se pohledem na muže ve značkových dresech s nápisy každé ráno. A vyzývám všechny firmy, aby začaly svým objemným zákazníkům platit. Pivní pupky zvětší logo přibližně do rozměrů průměrného billboardu. Potkávám nejen běžce, ale i cyklisty. Na ta kola a funění běžců si člověk zvykne. Jenže když vás v sobotu o půl sedmé ráno probudí ty šílené turisticko-seniorské hůlky klapající po asfaltu, to je k vzteku. Štěstí, že je přes tu hudbu v uších neslyším. I tak je zábavné je pozorovat. Nemyslím teď chlapce z místního fotbalového týmu. Ti tu běhají i v zimě. Já myslím ty březnové sportovce. Za čtrnáct dní už je tu neuvidíte. Většina z nich si velice brzy uvědomí, že sport není nic moc pro ně. Ale prosím, já tu přece nikomu nic nerozmlouvám! Jen si choďte běhat, sportovat, trénovat. A klidně to zkoušejte před mým domem, ale nemusíte u toho vzdychat a naříkat. Když jste se jednou rozhodli, tak se snažte, ať to nemusím poslouchat. Než jsem obešla rybníky, oběhla/ obklusala /obkulhala mne skupinka budoucích olympioniků. To nejde nepoznat. Zatím však netuším, jestli aspirují na protivníky Sereny Williamsové. Ale to já jen podle toho křičení…

Tak teď se všichni určitě zlobíte. A teď mě všichni chcete poslat trénovat s nimi, viďte? To bych si to měla zkusit, když se do nich tak nehezky navážím, že jo? Víte co? Já to zkusila. A nebavilo mne to. A když mne to nebaví a nezajímá, tak to nebudu dělat, ne? A ani bych to nepomlouvala, kdybych neviděla všechny ty ztrápené uřícené tváře… Prostě říkám, že není dobré se k ničemu nutit jen proto, že v pořadu „Buď fit!“ na Jedničce ta vychrtlá a vytrénovaná paní s culíkem říkala, že je to přece báječné. Najděte si nějaký příjemný pohyb. Procházka přece nebolí – a taky je to pohyb. A znám i pár jiných velice příjemných způsobů pohybu. Třeba při hudbě a v páru. Tak toho funění nechte a pojďte dělat něco jiného. Něco, co vás udělá šťastnými.