Dvě postavy ve tmě
Tráva byla vlhká a země začínala chladnout. Lea políbila Kristiena na čelo, položila jeho hlavu na svůj kabát, vstala a rozhlédla se. Dole pod kopcem uviděla dvě tmavé postavy v širokých černých róbách. Poznala je, i když neviděla jejich obličeje. Mark a Carl byli nezaměnitelní. Velmi vysocí mladí muži stále chodili v černých hábitech a dbali o pečlivě upravené vlasy. Vypadali téměř stejně. Jen jejich oči je prozrazovaly. Mark měl ty nejsvětlejší a nejprůzračněji modré oči na světě, ale Carl měl zářivé hnědé oči, které vábily svým teplým a měkkým pohledem.
Lea viděla, že se rychle blíží, přesto jim mávala a volala. Během několika minut přišli a přinesli nejrůznější věci. „Jak to dole vypadá?“ Lein netrpělivý a roztřesený hlas zazněl poněkud zvláštně prudce. Několik vteřin bylo ticho, Carl pak odpověděl „Všichni moc povídají, málokdo něco ví. Kolují po městě různé fámy, to ano, ale pravdu jen těžko někdo může mít“. Sklonil se a z kožené brašny vytáhl několik obvazů a lahvičku tmavě modré tekutiny. „Obvážu mu rány a udělám všchno, co budu moci, ale asi to bude jen to nejnutnější – a to ještě kdo ví jestli.“ Pomalu přikládal vatu a gázu na Kristienovy mrtvolné ruce. Mark opírající se o strom promluvil tichým hlasem, aniž by otočil hlavu „Hledat a najít… Nemáme tolik času. Teď hned půjdeme na místo, kde byl spatřen naposledy.“. „To není příliš dobrý nápad, Marku. Víš, že to je to nejposlednější místo na světě, kam by dobrovolně smrtelník šel.“
Vítr si hrál v koruně stromu, lehké ševelení listů působilo poklidně. Přesto naplňoval Leinu mysl chlad a smutek, ale pod nimi se skrývala nezkrotná touha po pomstě. Zjistila, že dokáže milovat. Milovat úplně a dokonale, nekonečně a vřele. Teď by nebylo fér přijít o něco, co je jí tak drahé. Cit, který ji držel při životě a dával jí naději celou tu těžkou dobu. Dívala se na tělo, kterého se tak ráda dotýkala. Bála se, že všechno ztratí. „Já jsem se rozhodla ještě než jste přišli. Nemůžete mi to rozmluvit. Chci aby to všechno skončilo. On neumře. Je tu možnost jak ho zachránit. Takže ho zachráníme. Zachránil mě, vás dva, všechny. My zachráníme jeho. Myslím, že je to fér.“
„Zůstanu tu s ním. Chcete-li, běžte. Kdyby bylo nejhůř, volejte.“, pronesl Carl stále ještě skloněný nad Kristienem. Velmi zručně stahoval obvazy a dlahy – studoval medicínu v době, kdy se stala ta katastrofa. Chyběl mu jen poslední rok, pak už by ho čekal jen půlrok praxe. Vysníval si svou vlastní ordinaci, chtěl být ortopedem. Později se svého snu vzdal stejně jako všech iluzí o krásném světě bez nářku, bolesti a smrti. Ale svět se změnil, možná jeho lepší stránka vrátí Carlovi jeho sen. „Marku, půjdeme. Ztrácíme čas a jeho život nám uniká před očima.“ Mark přikývl, a vydal se za Leiným hlasem. Ona stála ve stínu, takže její postavu téměř nebylo vidět. Prošli kolem provizorního tábora, kolem ohniště, které se Carl snažil rozdělat. „Jak primitivní způsob živoření. Zaprvé to nefunguje a zadruhé je to tak… neúčinné a špinavé. Proč se zabýváme tímhle, když žijeme v třetím tisíciletí? Jak pravěké a příšerné způsoby.“ rozčiloval se. Mark se rozesmál, vzal zapalovač, zapálil kousek papíru a přiložil ho ke dřevu, které okamžitě začalo hořet. „Jak jsi to udělal?“ podivil se dosud neúspěšný Carl. „Máš na to příliš vysokou inteligenci.“ Pronesl poněkud ironicky Mark. Lea nedbala jejich hašteření, sklonila se nad Kristiena, políbila ho na horkou kůži a tiše pošeptala „Neboj se, tohle nedopustím. Ty si to nezasloužíš.“
